Kapitola I.: Makatea a tak dále...
Přidržel si klobouk na hlavě, aby ho neztratil a utíkal dál. Tak jestli se z tohohle dostane, osobně se půjde té zlaté bedně omluvit. Protože ani Archa úmluvy ho do takovéhle šlamastyky nedostala. Kolem levého ucha mu práskl výstřel. Když se podíval na svůj revolver zjistil, ke svému překvapení, že je prázdný. A náhradní náboje se utopily v bažině. Zůstal mu jenom bič a ten mu tedy ty lidojedy s dalekonosnými puškami od těla neudrží. Oheň na ně taky nezabírá... A že by odhodil tu sošku, pro kterou přišel. Tak na to ani nemyslel. Prostě jenom pádil pralesem, jak štvaný divou zvěří (což taky byla pravda, protože ti divoši měli od lidí už dost velké mezery, kromě pušek), a modlil se, aby ta stezka nevedla do nějaké další bažiny, či podobně. Jedna mu docela stačila...
Přikrčí se u země a o rameno si opře pušku. Tak pojď, vyzve ho v duchu. Sleduje běžícího muže před sebou a za ním dalších pět mužů. Čeká až mu uhne z dostřelu. Nerad by mu totiž udělal díru do toho jeho pověstného klobouku. Vypadá to, že velký Indiana Jones se dostal do trablů. Pousměje se, perfektní příležitost. Jako by ho muž mohl slyšet, náhle se vychýlil z dráhy svého běhu a první kulka našla svůj cíl. Pěkně přímo mezi oči, čistě a bez námahy. Stejným způsobem oddělá i další čtyři. Vstane ze své pozice a čeká až k němu doběhne. Prudce zabrzdí těsně před ním. Jen nadzvedne obočí a čeká jestli aspoň poděkuje.
Nepoděkoval. Jen ho čapl za ruku a uháněl dál.
"Cvoku!" ucedil potom koutkem úst. "Budeme mít štěstí, jestli se odsud dostaneme živí! Kdo to kdy viděl, střílet do náčelníkových synů?"
Nestačil říct ani popel natož reagovat nějak jinak. Synové náčelníka?! Jak to měl vědět?!
"Vždyť měl jen jednoho!" vykřikne a dál uhání po jeho boku. Snaží se setřást ten zvláštní pocit z jejich propletených rukou. Za chvíli může slyšet jak se za nimi ozývá hurónský řev. Asi je našli, pomyslí si s úšklebkem.
"A to jste vzal kde?" křikl mu doktor Jones do ucha a dál ho táhl za sebou, pod nepřejícnými stromy, které je nemilosrdně šlehaly do tváří. "Jestli nás ten starý šašek prokleje, tak kamarádi nebudem!" Od pasu vytáhl bič. Užuž to vypadalo, že chce „přefiknout“ jednu krajtu, co se jim vinula na hlavami a vypadala nebezpečně, ale neudělal to. Jen se zatvářil znechuceně a rychle se pod ní protáhl, jakoby se bál, že ho může kousnout. Což byl nesmysl. Krajta je škrtič.
"Hadi," odfrkl si profesor archeologie na Harvardské univerzitě. "Nesnáším tu havěť."
Naprosto nevěřícně na něj hleděl. "Jak prokleje?!" zaječí. "Nemůže nás proklít, jak by to asi vypadalo?!" prohodí a pousměje se nad jeho naprosto dezorientovaným výrazem ve tváři
"To byste se divil!" odsekl doktor Jones a dál ho táhl, od hada, i od toho řevu, který se velice nebezpečně přibližoval. "Prokleje vás a do smrti vás bude trápit svrab!"
Rozesměje se. "Tak svrab říkáte? Já už myslel, že to bude horší." Zvuk davu se přiblíží a on náhle změny směr cesty prudkým škubnutím ruky. Muž za ním klopýtne, ale hned se zase postaví na nohy. "Musíme tudy!" zařve a táhne ho za sebou opačným směrem.
"Ne! Tudy!" Protáhl pod několika, no ehm… stromy.
"Musíme se dostat ven z tohohle zeleného pekla! A tohle je nejkratší cesta!" zařval potom. "Na druhé straně mají hlídky! To už jsem zjistil!" vysvětlil mu potom a uháněl dál. Zvuk a příšerný řev se přibližoval. Začala jim hodně, ale hodně hořet půda pod nohama. A ne obrazně, ale doslova. Domorodci totiž zapálili cestičku, po níž se dva uhnaní dobrodruhové prodírali. "No vida," ušklíbl se archeolog. "A stejně už nemůžeme zpátky."
"Jdeme špatně!" zařve na oplátku, ale vidí, že zpět opravdu už nemohou. Jenže tudy se blíží jen do další pasti. Že se nemýlí zjistil ve chvíli, kdy se zadívali do hlavní asi šesti pušek.
"A co teď, Sherlocku?" zeptá se ironicky. Muž po něm jen střelí pohledem a zkusí to diplomaticky.
"Pánové co kdybychom se domluvili. To on zabil vaše soukmenovce," řekne doktor Jones a postrčí ho před ně.
Ožene se po něm rukou, ale na nic dalšího už nemá čas. Vytáhne z boty dýku a hodí ji za Jonese. Zbraň se zabodne do krku jednoho z mužů, kteří je pronásledují.
"Mám u vás další dluh," křikne a pak několika rychlými chvaty zlikviduje muže, kteří se ho chystali uvěznit. Má takový neodbytný pocit, že na něj doktor hledí s mírně pootevřenými ústy. A dělá mu to neskutečně dobře.
"Jo jasně," vypravil ze sebe po chvíli, a začal se ohánět bičem. A pro změnu je to on, na koho se opírají obdivné pohledy. Protože a to si musíme přiznat, s bičem to umí jako málokdo. Za chvíli je slyšet zase jenom řev pronásledující smečky.
"Kdybyste předtím projevil aspoň trochu inteligence, nebyli bychom je museli tady potkat! Takhle mám na krku další hřích!" křiknul mu do ucha a vší silou ho táhl pryč. "Když si pospíšíme, možná se odsud dostaneme! Dělejte!" Začal další šílený sprint zeleným peklem. O to horším, že už za sebou měli jedenáct mrtvých. A o to horší, že i když to zřejmě byla nejkratší cesta, byla taky rozhodně... Nejobtížnější, nejrozmatlnější a vůbec měla všechny záporné nej.
"Dělejte! Za okrajem je řeka a čeká tam na nás letadlo!"
"A vy si vážně myslíte, že tam to letadlo bude?" zasměje se sarkasticky. "Ze který jste planety, proboha?" směje se, ale dál ho následuje směrem, který určil.
"Podívejte se mladíku! Nevím kdo jste, ale mě poučovat nebude---" nedořekl, protože to už se doopravdy vyřítili na kraj lesa a... A avizované letadlo nikde. "Já ho zabiju!" ucedil profesor Jones mezi zuby. "Já ho zabiju! Uškrtím, rozčtvrtím! Hodím mezi hady!"
Měl co dělat, aby se nezačal smát. Ovládl se a zase ho chňapl za ruku. Rychle ho vyvlekl z pralesa. "Počkejte tady," vyhrkne a rozběhne se pryč. Zmizí a vzápětí se objevil s terénním autem.
"Jedete nebo co?! Nebezpečí ještě není zažehnáno!" Počká až se usadí vedle a se skřípěním kol a smradem z pneumatik se rozjedou směr svoboda.
Po několika kilometrech, kdy si je jistý, že už je nesledují, zvolní tempo."Jen tak mimochodem jmenuji se Thomas. A mám u vás službičku za záchranu vašeho života, doktore Jonesi."
"Kdybyste to nezvoral, tak jste mě nemusel zachraňovat," procedil archeolog mezi zuby a sáhl opatrně do náprsní kapsy. A vylovil odtamtud malou, kamennou sošku. "Makatea," vydechl potom nábožně.
"Já to zvoral?!" zařve nepříčetně. "To snad nemyslíte vážně. Byl jsem to snad já, koho honili lidojedi z místního pralesa? Byl jsem to snad já kdo vybral cestu do pasti?! A byl jsem to snad já, kdo vzal tomu samému rodu lidojedů sošku bohyně Makatey, která má zaručit plodnost jejich náčelníka? To se pak nemůžete divit, že vás honí celá horda těch divochů," ukončí svůj výrok a škubne mu v koutku úst když uvidí jeho výraz.
"Ovšem já to nebyl, kdo náčelníkovi zabil pět synů, důkaz jeho plodnosti, že?" prohodil potom s obočím vytaženým vzhůru.
"Má ještě tři dcery," ucedí skrze stažené rty.
"NO jistě a ženské můžou vládnout kmeni. Člověče, čím myslíte? Kolenem?" ucedil mezi zuby a sošku zase schoval. Byla moc vzácná na to, aby ji ukazoval nějakému cvokovi, který ho málem připravil o život.
"Ženské se obvykle vdají za někoho koho jim vybere otec. Takže je asi logické, že se vdají za někoho koho si zvolí sám náčelník za nástupce svých synů," odsekne neméně mile. "A myslím mozkem. Pardon, asi bych před vámi neměl používat výrazy, které jsou pro vás neznámé," usměje se sladce.
"Checht," vyšlo doktoru Jonesovi z úst a nejradši by tomu spratkovi drzému jednu natáhl. "Mozkem nemyslíte, když se domníváte, že by si ten starý prďola nasadil do baráku někoho jiného, než svou vlastní krev. Muž zachovává rod, nikoliv žena, to si pamatujte. Na školách se to bere v prvních ročnících."
"Promiňte, ale na tohle jsem zrovna ve škole nedával pozor. A jak to tak sleduji i vy jste jeden z těch, co zastávají názor, že muži jsou páni světa. Velice byste se zřejmě divil, kdybyste zjistil, že v tomhle kraji to chodí i jinak."
"Ne, jenom znám zvyky místní zvyky, naučte se poslouchat. A i kdyby to bylo jinak, nic to nemění na to, že vy jste nepoznal náčelníkovy syny a zabil je. A i kdyby měl ten staroušek dalších x potomků, myslíte, že nad nimi jen tak mávne rukou?" odsekl doktor Jones a pak se začal šacovat, jestli mu ještě někde nezbyla náhodou jedna kulka. I když v tom případě by uvažoval má-li zastřelit jeho, nebo sebe.
Pokrčí rameny. "Jeho syny jsem poznal, ale zřejmě jsem považoval za důležitější vás než nějakou hordu lidožravých zaostalců. A pokud vás to zajímá já poslouchám. Dokonce jsem nějaký čas strávil v tomhle pralese docela na dosah oněch lidojedů. Ale proč vám to vlastně vykládám," prohodí a na pár minut se věnuje jen řízení. "K tomu vašemu malému dloužku. Vím jak ho můžete splatit. A pokud jste aspoň trochu férový, jak se o vás říká, tak to neodmítnete," ozve se po chvíli a napjatě čeká na odpověď.
Zabublalo to v něm jako ve velkém kotli a byl v pokušení vysvětlit tomu individuu natvrdlému, jak se věci doopravdy mají, ale pak jen zmoženě mávnul rukou. "Co po mě budete chtít?"
"Cestovat s vámi," vytáhne z rukávu svůj poslední triumf. "Za Zlatým rounem." Opět se pousměje, když si všimne, jak mu škublo v koutku rtů.
"Tak to v žádném případě!" odmítl ho rázně. "Nehodlám se nechat zabít!"
"Opravdu? A já měl za to, že nebýt mě byl byste mrtvý už teď," odsekne. "A navíc správného dobrodruha by vždycky měl někdo doprovázet na jeho cestách, ne?"
"Jistě, mám bič, revolver a to mi tak nějak stačí. Ostatně, co byste z toho měl?"
"To je moje věc. Ale to jsou jen věci, které vám v noci nezahřejí postel. Tedy ne že bych vám jí zahřejval já. Na to jsem moc studenej."
"A dost!" zařval Henry Indiana Jones a chytil se za hlavu. "Poslyšte, co vy vlastně víte, o zlatém rounu? O řecké mytologii obecně? Já si s těma kletbama srandu nedělal! Zažil jsem jich pár na vlastní kůži..."
S klidem se na něj zadíval. "Má mladší sestra je prokletá," prohodí tiše a nic víc nedodá. Jen mlčky hledí před sebe a poprvé za tu dobu vypadá opravdu unaveně, jak už se dlouhou dobu cítil.
"Hm. To já jsem prokletej asi patnáctkrát. Některý fungujou, jiný ne, jiný jen občas..." odsekl doktor Jones a uraženě se vmáčkl do sedačky. "A zlaté rouno je údajně taky prokleté. Krví těch, co kvůli němu zemřeli."
Rozhodně nečekal žádný soucit, ale jeho kamenný obličej se mu nelíbil."Možná jsem ochotný být dalším, který za něj prolije svou krev," odsekne. "Pojedu s vámi ať chcete nebo nechcete. Krom toho teď stejně nemáte jinou možnost. Snad jen kdybyste chtěl vystoupit ve," rychlý pohled na tachometr, "120 kilometrové rychlosti," sladce se usměje a ještě sešlápne pedál s plynem.
"Cha," ušklíbnul se doktor Jones a pak konečně našel tu jednu, jedinou kulku. Bleskově si nabil a přiložil mu pistoli k hlavě. "Pokud budu chtít vystoupit, tak to zmáčknu a bude klid," pronesl neméně sladce.
"Když to zmáčknete, kdo pak bude asi řídit?" prohodí s lehce ironickým úsměvem. "Navíc by se mohlo stát, že by se moje pravá noha mohla dostat do posmrtné křeče a nemusel byste ji pak sundat z toho pedálu, který přidává plyn." Udělá jeden rychlý pohyb, z rukávu se mu vysune dýka a tu bleskově přiloží Jonesovi ke krku. "Kdo je teď ve větší výhodě?" ušklíbne se.
"Já," odseknul neochvějně. "Věřte mi... Protože posmrtnou křeč... Věřte mi, že jsem zažil horší situace, než si umíte představit... To mi fakt věřte!" zvednul trochu hlavu a mladíkovi se tak naskytl pohled na jeho poloobnažený krk, přes který se táhla jizva. Kolem dokola.
"Já vám to věřím, přeci jenom jste Indiana Jones, musel bych být úplný ignorant, abych vás neznal," prohodí a ani neví proč, ale sundá dýku z jeho krku. "Jedna jizva vám stačí," pousměje se trochu a vrátí zbraň zpět do rukávu, kde na ni má speciální pouzdro. "Pomůžete mi tedy?" rozhodne se na to jít přes smířlivější řešení.
"Pomáhat vám?" zdvihnul doktor obočí. "Pokud vím, o pomoci nepadlo ani slovo. Jen jste mě požádal, abych vás vzal s sebou... Což si musím ještě rozmyslet."
"Tak promýšlejte rychle, protože nemáme moc času. A když říkám my, tak tím myslím i vás." Maličko přibrzdí,protože právě vjeli do jakési vesnice.
"Panebože," zaslechne vedle sebe. "A kde se tady mám vyspat?" V hlavě mu bleskne nápad. "Když nám seženu slušné ubytování vezmete mě sebou?" zeptá se a zastaví u kraje. Otočí se k němu a jejich oči se střetnou.
"Nezabiju vás, prozatím." Když zaregistroval jeho pohled, rezignoval. "Jo, dobře, vemu vás s sebou. Ale ubytování nestačí. Dostanete mě zpátky do hlavního města.“
"Platí," vyhrkne nadšeně a natáhne smířlivě ruku.
"Dobře, když to zařídíte, vezmu vás s sebou... Ačkoliv... NO doufám, že to přežijeme ve zdraví," povzdechl si slavný Indiana a nabízenou ruku stiskl. Jemněji, než by od něj kdo čekal.
Téměř sebou trhne, ale ovládne se. "Počkejte tady," zazubí se a tentokrát je to opravdu upřímné. rychle vystoupí z auta a Indiana nestačí říct ani popel. Cítí jeho udivený pohled, ale odolá nutkání se otočit. Jen doufá, že na něj opravdu počká tady a on ho nebude muset zase z něčeho tahat. Je mu jasné, že by si v té džungli poradil sám, kdyby měl něco jiného kromě biče, ale stejně...
Indy se mezitím ještě víc vmáčkl do sedačky a přivřel oči. Pak zívl. Bože, po tom sprintu bych si nejradši dal pořádnou sprchu a pak postel. Ne že by to bylo zrovna akutní, ale příjemné rozhodně ano. Když k tomu ještě připočtu... Podíval se na své levé rameno, na díru v bundě a dovedl si představit ten krvavý šrám, jako ho lízla kulka.
Asi za hodinu se vrátil zpět a s údivem zjistil, že jeho společník spí jako když ho do vody hodí. Tiše tedy vklouzl za volant a nastartoval. Ubytování našel celkem snadno, ale nevěděl jak se na to bude tvářit. Nic lepšího však nesehnal.
Koutkem oka zaregistroval pohyb. "Sehnal jste tedy něco?" zaslechne.
"Ano," kývne. "Právě tam jedeme."
Za deset minut zastaví před malým domkem. Thomas vystoupí a předpokládá, že Indiana udělá to samé. Nemýlí se. Společně vejdou dovnitř, kde je přivítá starší žena s přívětivým úsměvem.
"Vítám vás. Váš pokoj je v prvním patře. Zde jsou klíče." Thomas jen kývne a vyrazí ke schodům. Po asi dvaceti schodech a deseti krocích stojí přede dveřmi číslo 5.
"Měl byste něco vědět, než vejdeme dovnitř. Je to jediný pokoj široko daleko volný. Má však jeden háček. Je tam manželská postel."
"Já v tom problém nevidím," ušklíbnul se Indiana sarkasticky a převzal klíče. "Spíte na zemi a hotovo dvacet."
"Cože?!" téměř zařve a vejde za ním. "Tak to tedy ne. Já jsem sehnal tohle ubytování, takže vy spíte na zemi!"
"Ale no tak, trochu úcty ke stáří," zamumlal Jones a přešel k posteli. "Copak byste nechal spát na zemi někoho, komu do čtyřicítky chybí dva měsíce?"
"Tomu říkáte stáří?" zasměje se. "Mému dědovi bylo osmdesát, když umřel. Tomu říkám stáří. A navíc, copak byste nechal omladinu, na které stojí budoucnost, spát na zemi. Co byste bez nás dělali?"
"Měli bychom klidnější život," odsekl doktor archeologie a sedl si na postel, tak jak byl, v kalhotách, v botech, v bundě, klobouku. Nakonec se aspoň zul a natáhl. "Bože, necítím ani jednu kost..." dodal ještě a než se stačil Thomas ohradit, usnul, jako špalek.
Nadechne se, aby něco dodal, ale pak se jen usměje. Po tom téměř štafetovým běhu v džungli je sám celkem unavený. Takže na zemi, jo?, pomyslí si. Fajn. Co by neudělal pro někoho jako je Indiana Jones. Koneckonců kolik lidí se mohlo pochlubit, že ho zná osobně? S útrpným povzdechem si tedy lehne na zem poblíž postele, stočí se do klubíčka a zavře oči. Za chvíli i on spí jako malé dítě.
Jenže v bundě, kalhotách a klobouku se spí dost špatně. Za chvíli byl Indy vzhůru a dost nevraživě zíral kolem sebe. Kde je ten kluk?, rozhlédl se dokolečka, pak se zdvihl a začal se pomalu svlékat. Když zůstal jenom ve spodkách, tak si ho všiml.
"Cvoku," zamumlal si pro sebe. Koneckonců, sice ho dostal do průšvihu, ale taky mu z něj pomohl. A o to víc, když ho Izzy nechal na holičkách a drze si odletěl. Sklonil se k němu a vzal ho do náruče. Na to kolik měří je poměrně lehký, pomyslel si, když ho položil na krajíček postele a sám se opět svalil na druhou stranu. Lehký nelehký, on sám usnul tak tvrdým spánkem, že by ho nevzbudilo ani kdyby mu u hlavy stříleli.
Zavrtal se hlouběji do té měkkosti a přetočil se na bok. Byl zvyklý se roztahovat a tak ve chvíli kdy nahmatal cosi příjemného na dotyk, přitáhl si to blíž v domnění, že se jedná o jakousi plyšovou hračku a přitiskl se k tomu celým tělem. Příjemně to hřálo a opět ho to sladce uspalo.
Doktor si tiše vydechl a spal dál. Bůhví, že to potřeboval, jako sůl. Byl na nohou skoro osmačtyřicet hodin a z toho dvacet čtyři trávil v pralese, mezi nechutnou havětí. Takže to, že se k němu přitisklo něco, co velice příjemně hřálo prostě s čistým svědomím ignoroval. Bylo to uklidňující, nechtělo ho to sežrat ani zabít... bylo to prostě a jemu dělalo dobře, že to bylo.
Trhnutím se probudil a otevřel oči. Nejdřív absolutně nevěděl, která bije, ale hned na to si uvědomil, co se odehrálo. A taky si uvědomil, že to co objímá není plyšové zvířátko, ale Indiana Jones. Zareagoval naprosto instinktivně. Prostě do něj strčil a shodil ho tak z postele. Ozvala se dutá rána a vzápětí na to jadrné zaklení.
"Kur...!" zavrčelo to ze země a vzápětí se archeolog vyhrabal na nohy a tvářil se značně nevraživě. "Kdybych to byl býval tušil, tak jsem vás nechal na té zemi! To mám za svojí dobrotu!" znovu to nerudné zavrčení. "Co si ksakru myslíte, že jsem s vámi prováděl?!!" osopil na něj potom.
Poprvé za tu dobu, co se setkali neví co říct. "Já... já...," koktal. Sakra vzchop se!, přikáže si v duchu. Vstane a důstojně se narovná. "Samozřejmě, že nic!" odsekne nakonec, když se mu vrátí řeč. Jenže nemůže popřít, že mu to objetí bylo příjemné. Až moc. Dokonce i pohled jeho hnědých očí.
"Jo, nic!" odsekl vztekle a vyhoupl se zpátky na postel. Pak se podíval na hodinky. "A to je šest ráno!" Obrátil se k němu. "Já vás varuju. Jestli mě zase shodíte na zem a bude to dřív jak před osmou, udělám z vás žrádlo pro psa! Indiana si určitě pochutná!" zavrčel pak tiše a výhružně. Načež zavřel oči.
Tohle nevydržel a začal se smát. "Vy se jmenujete podle psa?" klátí se smíchy téměř až k podlaze. To přeci není možné.
"A co vám je potom?!" zavrčel doktor. "Chtěl jsem spát, pokud si vzpomínám!"
"Pardon," vyprskne mezi dalším záchvatem smíchu. Nakonec se několikrát zhluboka nadechne a nechá ho spát. On sám ví, že už neusne. Navíc cítí nebezpečí. A na to on byl vždycky machr. Sedne si tedy do křesla tak aby viděl z okna. Po několika hodinách se opět může přesvědčit, že jeho intuice je téměř neomylná. Venku se plíží několik stínů. Rychle vytáhne z boty malou pistoli a skočí k posteli. Na místě, kde před chvílí seděl byla roztřepená díra. Jediným mohutným strčením shodí Indianu opět z postele.
"Máme společnost," zavrčí a hodí mu jeho revolver, do kterého předtím sehnal náboje. I v místě, kde ještě před chvíli ležel doktor je pěkná díra. Opatrně se začne plížit k oknu. Přinejhorším ho zastřelí.
"Já tu někoho zabiju!" Bleskurychle na sebe natáhl kalhoty a boty, aby tam nepobíhal jen tak a téměř kočičím plížením se dostal pod okno, v jedné ruce revolver, v druhé ruce bič. "Nemám rád lidi, co mi kradou můj spánek," naznačil potom rty a proplížil se kolem něho pod druhé okno. "Kolik jich je? Všiml sis?" Tykání je v jistých situacích praktičtější.
"Pět. A vypadá to na špičkový vybavením," procedí skrz sevřené rty. Indiana jen kývne a beze slov se domluví. Až ho překvapí ta náhlá souhra. Každý si vzal dva. Thomas vyskočil oknem a střelil. Bylo to naslepo, ale podle výkřiku zřejmě někoho trefil. Kousek dál slyší charakteristický zvuk biče. Pousměje se. Vypadá to, že Indy taky někoho zvládnul. Nemá však čas na další dumání, protože se mu do ramene zavrtá kulka.Vykřikne a vrhne po nepříteli dýku schovanou v rukávu. Chytí se za ruku a doufá, že nepotká toho posledního z pěti.
Další hrdelní zavrčení a zřetelně cítí, jak se mu jizva na krku napíná. A pak když zaslechne to bolestný zakňučení toho kluka... Prásknutí biče doprovodil ještě výstřel z pistole a poslední z pěti se skácel na místo, které bylo naprosto nepodstatné. Pro jistotu si zápěstí přidrží a zkontroluje jestli není někdo někde na blízku, ale zatím to vypadá na čistej vzduch. Zatím...
"Pojď sem," vyzve svého průvodce, zachránce a teď i společníka. "Podívám se ti na to."
Neochotně se k němu došourá a natáhne ruku. V rameni mu nepříjemně pulzuje. Náhle za Indym uvidí pohyb. "Pozor!" vykřikne a strčí do něj. Stačí ještě natáhnout ruku se zbraní a vystřelit. Pak se vše propadne do tmy.
Probralo ho až lehké popleskání po tváři. "Thomasi, no tak... Thomasi..." skláněl se nad ním doktor Jones a tentokrát se netvářil ani vztekle, ani naštvaně. Spíš... Spíš jako by měl obavy. "No tak... Prober se..." znovu lehké popleskání po tváři.
Zamrká a pomalu se posadí. "Co se sakra stalo?" vyrazí ze sebe chraptivě.
"Ztratil si rovnováhu a praštil se do hlavy. Asi lehkej otřes mozku. Jo a taky jsi to schytal do ruky..." poznamenal Indiana a to, že jim v pokoji leží mrtvola absolutně ignoroval. "Zřejmě nás tu nemají moc rádi. Měli bychom co nejdřív vypadnout.
Kývne a pokusí se vyhrabat z postele. Vstane však příliš prudce a zavrávorá. Nebýt rychlé reakce Indyho padl by přímo na "hubu". Takhle jen přistál v jeho silných rukách a snažil se usměrnit třas, který ho ovládl sotva se jejich těla dotkla. Ostatně to přisuzoval tomu otřesu.
"Jo, ale všeho do času, jasné?" položil ho zpátky a přiložil mu na ruku svoji velkou, hřejivou dlaň. "Napřed tohle ošetříme, pak se napiješ a když se nepozvracíš, tak zkusíme vstávat, jasné?"
Kývne, připadá si jako káraný školák. Až na to, že dotek horké dlaně v něm vyvolává všechny možné pocity jen ne pokoru. Natáhne se po skleničce vody a hltavě se napije. Cítí jak mu chladná tekutina stéká do hrdla a cítí se o něco lépe. Pak jen klidně čeká, až mu Indy ošetří ránu. Jediné na co upíná svou mysl je, nevnímat tu horkou dlaň a své vlastní nevysvětlitelné chvění.
Zavázal mu rameno a gratuloval si, že kulka jím sice prolétla, ale vzala to těsně pod kůží a ne do kosti a vůbec, nemusel ho šít, za což byl nehorázně vděčný.
"Tak jo," pronesl po chvilce a usmál se na něj. "Zkus si sednout a pak teprve pomalu vstát. Kdyby se točila hlava, nebo zdvihal žaludek, zase si lehni. Na tohle totiž žádnej lék neni, to musí odeznít samo."
Poslechne ho a opatrně se posadí. Nic se neděje a tak pomalu i vstane. Avšak opět se mu zatočí hlava a on s těžkým žuchnutím opět padne na postel. Přehodí si ruku přes oči.
"Tak takhle to opravdu být nemělo. Měl jsem být hrdina a pomáhat ti, ne ti jen přidělávat starosti," zaskučí a opět si sedne. Jenže hlava se točí dál. Ignoruje to, vstane a dojde až ke dveřím. Tam však jeho tělo a především hlava silně zaprotestují a on se sveze podél zdi k zemi.
"Ach jo," povzdechl si Indy. A vytáhl ho na nohy. "Vstávej, to přejde, neboj..." vzal ho do náručí a znovu odnesl na postel. "Jsi zbrklý, uklidni se trochu, jo? Zkus třeba říkat abecedu... nahlas."
"Abecedu?" nechápal. Pod jeho pohledem však začal poslušně odříkávat. "A... B... C...," a se znepokojením zjistil, že se mu chvěje hlas.
"A řecky?" obrátil se na něj proslulý archeolog s jiskřičkami smíchu v očích. "Když jí dáš dohromady celou, budeš dobrej..."
"Ehm.... Alfa... Beta... Gama... Delta..." Na okamžik se zamyslel a pak jí opravdu dokázal odříkat. Obdivný lesk v těch nádherných hnědých očí stál za to.
"Hm, tak a teď zkus znova vstát," poradil mu tiše a natáhl na sebe bundu a sošku Makatey, zabalenou v plátně uložil do náprsní kapsy.
Povedlo se mu to už téměř bez problému. Jen jednou lehce zavrávoral, ale hned se zase narovnal. Částečně mu k tomu pomohla ruka, která ho chytila za zápěstí. Obezřetně se vyplížili z domu a našli jejich auto. Samozřejmě mělo propíchané gumy, takže bylo nepoužitelné. A i Thomas na tom byl stejně. Byl natolik zblbnutý, že by asi nedokázal najít žádný náhradní dopravní prostředek.
"Ech," povzdechl si Indy a pak se bleskurychle rozhodl. "Sice to bude zajímavé, ale do další vesnice je to slabých deset mil... To bychom měli na ráfcích ujet," pronesl rozhodně a už ho strkal na místo spolujezdce. Thomasovi to chvilku nedocházelo, ale když se ozval příšerný skřípot, který mělo jejich auto na svědomí, rázem mu to došlo.
"Na ráfcích?" zařval překvapeně.
"Jinou možnost nemáme, jestli nechcete jít pěšky... Sice to bude pekelná jízda, ale horší, než ta havěť v pralese to být nemůže," odpověděl mu Henry Jones a jeho úsměv připomínal krajtu, která vás za chvíli uškrtí.
Okamžik uvažoval o jeho zdravém rozumu, ale nakonec jen kývnul. "Vypadá to, že nyní je můj život svěřen do tvých rukou," prohodí a pohodlně se uvelebí do sedačky. Stále se mu točí hlava, takže je jen rád, že se nemusí o nic starat. Zavře oči a vyčkává. Auto se s lehkým škytnutím nastartuje, poskočí a zhasne.
"Do prdele," zaslechne jadrnou kletbu. Otevře oko a zadívá se na něj.
"Jsme bez benzínu?" nadhodí a doufá, že se mýlí
"No... Dalo by se to tak říct," pokrčil Indiana rameny. Pak se podrbal na hlavě a to gesto čiré bezradnosti, které tak ostře kontrastovalo se vším co o něm bylo slyšet i vidět, se Thomasovi vůbec, ale vůbec nelíbilo.
"Takže jsme jedním slovem v háji, co?" povzdechne si a zase vystoupí. Na okamžik se musí opřít o auto, protože ta zatracená hlava se mu už zase točí. Připadá si naprosto neschopně. Když se něco pokazí, musí se zákonitě pokazit i ten zbytek, tohle heslo se na tuhle situaci o pravdu hodilo.
"No věděl bych i o lepších pojmenováních, ale jo. Jsme v háji... Pokud ovšem..." zadíval se malinko stranou, pak natáhl ruku, mimoděk se dotkl Thomasovy tváře a pak... Poodstrčil ho. "Pokud ovšem neumíš jezdit na koni," odtušil potom, když viděl jeho překvapený pohled.
"Na koni," polkne.
Jasně, uměl na nich, ale od dětství je upřímně nesnášel. Jeden ho totiž jednou kopl bolestivě do ramene. Nikdy už se k nim nechtěl přiblížit, ale okolnosti ho k tomu donutily.
"Jo, umím," prohodí bezbarvě a snaží se zapomenout na ten lehký dotek na své tváři.
Indiana na žádný jeho souhlas, ale ve své podstatě nečekal. Kůň v tuhle chvíli představoval jedinou možnost, jak se odsud dostat. Takže bylo nutno ji využít beze zbytku.
Se slovy "nekrademe, rekvírujeme" se přikrčil a plížením plazením se o-pa-tr-ně dostal až ke dvěma koním, co stáli asi deset metrů od nich. A než se Thomas nadál, seděl jednomu v nich v sedle, držel se zoufale oběma rukama hrušky a snažil si nepřipouštět, že mu za zády zní řev naštvaného majitele. Indiana si pro změnu snažil nepřipouštět, že krádež koní by ho mohla stát víc, než jen jeho milovaný klobouk. Místo toho svíral pevnou rukou obě uzdy a snažil se svého oře povzbudit k co nejvyšším výkonům...
"Vlastně to ani není krádež," křikl potom dozadu, aby ho Thomas slyšel. "V nejbližší vesnici je vyměníme za auto a domorodci si to už potom vyhandlují zpátky."
"Jasně!" zařve zpátky a spíš se soustředí na to, aby z toho zvířete nespadl. Koneckonců seděl na něm naposledy... Ehm.. Sákryš to bude hodně dlouho. A tak poslušně uháněl za Indianou a sám nevěděl co si myslet. Vlastně raději nemyslel. Spíše se modlil, aby z toho pekelného zvířete nespadl a nezbyla z něj jenom kaše, která rozhodně nebude jedlá.
Dorazili do nejbližší vesnice a on přemýšlel, jestli se mu zase bude točit hlava. Nad ničím víc nestačil zauvažovat, protože už byl na zemi a snažil se držet krok s Indym. K vlastní radosti zjistil, že se mu hlava netočí. "A co bude teď?" neubránil se otázce.
"Jdeme handlovat, co jiného," odpověděl ten s příslovečným úšklebkem a promnul si neoholenou bradu. A ďábelsky se mu zalesklo v oku. Za chvilku už stáli před starým, vyschlým dědulou, a archeolog mu právě zuřivou gestikulací doprovázenou velice nevybíravým slovním projevem přednášel svou žádost.
"Ne dva koně! Za auto! Víc ani cent!" zahulákal nakonec. Stařík se na něj potměšile podíval, zamyšleně se poškrábal na nose, pak něco zadrmolil a ukázal na Thomase.
"On, dva koně - pak auto."
"COŽE?!" zařve naprosto nevěřícně. "Jak on, dva koně a pak auto?!" otočí se na Indyho. "Copak jsem nějakej dobytek? To radši půjdu pěšky!" dokončí a otočí se. Ani se neohlédne a rázuje pryč. Co si o sobě ten dědek vůbec myslí?! Vyměnit mě za auto. To snad není pravda, kam ten svět spěje?
Jen co vypadnul, Indiana se zlověstně usmál. Nechtěl to dělat před ním a kazit mu ideály, které o něm očividně má. Bez okolků popadl staříka za krk a zaklepal s ním jak s hadrovou panenkou. O tom, co se odehrálo potom se raději nikde nešířil - použil totiž donucovací prostředky, které zrovna nejdou označit jako humánní, mimo jiné také vyhrožoval, že prokleje celou vesnici až do patnáctého kolena a... Za chvíli vyšel s kličky od auta, popadl naštvaného a trochu zkoprnělého Thomase v podpaží a vítězoslavně se usmál.
"Žádný výměnný obchod nekonám. Nejsem otrokář."
Raději se na nic neptá a zase se usadí v autě. Tentokrát se všemi čtyřmi koly. Opět se opře do sedačky a nechá Indyho řídit.
"Kam vlastně jedeme?" nevydrží nakonec mlčet. Poslední dobou potřebuje mluvit. Potřebuje vědět, že ještě žije. A potřebuje aspoň na chvíli zapomenout.
"No, co nejdál od těchhle necivilizovaných končin," prohodil archeolog nezúčastněně a zase z něj byl proslulý dr. Henry Jones, profesor harvardské univerzity. "Do hlavního města, do hotelu. A do vany, tedy já. A pak zpátky domů, na univerzitu."
Mlčí. Neví co na to říct. A tak se uzavře sám do sebe a uteče do světa, kam za ním nikdo nemůže. Do svého světa snů, kde se mu občas daří zapomenout, na tu obrovskou tíhu, co mu leží na bedrech. Spoléhá na něj celá rodina včetně malé Kerstlin. A on je pořád na jednom a tom samém místě. Nehnul se z místa. Ani o pitomej milimetr. Bezmocně zatne pěsti. Neví jak dál.
O pár úmorných a únavných hodin doktor zaparkoval na poměrně rušné ulici. Hlavní město to sice bylo, ale velikostně to připomínalo asi tak studentské městečko na Yale, nebo tak nějak. Prostě úměrně k rostoucí míře civilizovanosti. Která rostla zatraceně pomalu.
"Hallo," drcl do svého "přívažku", který sebou půl dobrovolně a půl nedobrovolně vláčel. "Jsme na místě."
Kývne a vystoupí. Stále se nemůže zbavit pocitu viny a bezmocnosti. Nic neřekne, jen ho následuje do domu, před kterým zastavili. Zůstane stát v chodbě a čeká.
Dům, hotel, penzion, na výběr bylo hned několik variant. Doktor Jones zřejmě zvolil variantu hotel, protože pronikavě zacinkal na zvonek, položený na jednom ze stolů. Objevil se šlachovitý Arab.
"Tak jste to přežil, Indy."
"Jak vidíš," poznamenal nezúčastněně. "Ale ten prales je fakt něco, co už si zopakovat netoužím... Můžu dostat koupel? A pokoj navíc, tady pro kolegu?" ukázal palcem na Thomase, který stál opodál a tvářil se... No nijak.
Ani moc nevnímá, že ho zavede do pokoje hned vedle toho svého. Tak nějak mechanicky dojde do koupelny, shodí ze sebe zpocené a zaprášené věci a vleze do sprchy. Pustí na sebe ledovou vodu. Náhle se mu před očima mihne dětská tvářička. Nevinná jako andílek, s tmavými kudrnatými vlásky kolem obličeje. Vyjde ze sprchy a zadívá se na sebe do zrcadla. "DO PRDELE!" zařve a pěstí uhodí do zrcadla, které se s rachotem rozbije na kousíčky. Sveze se k zemi mezi střepy a přestane vnímat. Jediné co vidí je ten obličej.
S pískáním a blaženým úsměvem na rtech ze sebe stáhl oblečení jako had svléká kůži a naložil se do ohromné spousty horké vody. "Eééé," povzdechl si potom a svezl se kousek níž. Voda. Bože jak dlouho... Prásk! "Do prdele!"
"To snad ne!" zaúpěl trpitelsky a pomalu se vysoukal ven. Co tam ten kluk zase provádí?! Natáhl na sebe župan a bos prošel spojovacími dveřmi do Thomasova pokoje. "Thomasi?! Thomasi?!"
Neslyšel ho. Jen dál hleděl na zakrvavenou ruku a nevnímal okolí. Proč?! křičel v duchu. Copak ona za něco mohla? On to měl být, ne ona. Sakra!
"Thomasi!" lehce zabušil na dveře koupelny. Najednou měl o toho kluka naprosto iracionální strach. Možná z jisté části díky tomu, že ať se mu to líbilo, nebo ne, zachránil mu život, tam v té džungli a potom ještě jednou. Takže... "Thomasi!" neobtěžoval se s klepáním a prostě vrazil dovnitř.
Seděl na zemi, mezi střepy z rozbitého zrcadla a ústa měl přitisknutá ke krvavému šrámu na ruce. "Thomasi, probůh, co se tu dělo?" vykulil Indiana oči a sklonil se k němu. "Thomasi! Hallo!"
Zvedne k němu oči a poprvé za tu dobu si uvědomí, že na něj někdo mluví. "Jen jsem to trochu rozbil," vyhrkne naprosto nesmyslně. "Dojdu to zaplatit." Rychle vstane, ale Indiana ho chytí za ruku a nedovolí mu odejít.
"Hele, ty trubko, co kdybys mi řekl, co se tady vlastně děje? Kdo jsi? Odkud jsi? Celé jméno, hm?" natáhnul se pro župan a přehodil mu ho přes ramena. Taky mu pevně stiskl ránu na ruce a opatrně ho vyvedl ven a dostal k sobě do koupelny, kde mu ruku strčil pod studenou vodu. "Tak?" podíval se mu do očí.
Posadí se na okraj vany a nechá si ruku ošetřit. "Dobře," souhlasí s povzdechem.
"Jmenuji se Thomas Christopher Maverick O'Leery. Spíš asi budeš znát mého otce Christophera Dereka Mavericka O'Leeryho. A neptej se mě proč máme ve jméně ještě Maverick, protože to nevím," odvětí, když si všimne jeho výrazu, který už tak dobře zná.
"Delší už to nešlo?" zeptal se Indiana a sedl si na stoličku, která byla nejblíže. Přičemž mu ještě víc přitáhl ruku pod ledovou vodu. "Fajn. A to jsem si myslel, že já se svým Junior na konci jsem bůhvíco... A dál je to jak? Proč se mnou chceš mermomocí hledat zlaté rouno?"
"Ale to víš, že by to šlo ještě delší. Vynechal jsem svoje další dvě jména. Ale k jádru věci. Můj otec se před dvěma lety vydal na výpravu sem do místního pralesa. Zabil člena kmenu a z něho se vyklubal přímý nástupce náčelníka. Vždycky jsem s ní rád jezdil, ale tentokrát jsme sebou měli i mou mladší sestru. Bylo jí tehdy třináct, ani nevím proč jí vlastně bral sebou. Přišli jsme do tábora, kde nás zajali. Náčelník se chtěl pomstít za svého syna a dal otci na vybranou. Prokleje jedno jeho dítě. A on má rozhodnout, které to bude. Vybral Kerstlin," odmlčí se a jeho pohled dostane skelný výraz. "Měl jsem to být já Indy, ne ona¨."
"To je mu podobné.." zahučel Indiana posupně.
Jméno Christopher a tak dále O'Leery samozřejmě znal. A důvěrněji, než by rád. Jak kdysi vtipně, ačkoliv on sám by mu za to nejradši utrhl hlavu, poznamenal jeden jeho student: Na světě jsou buď dva Indiana Jonesové, nebo dva O'Leeryové. Jeho odvěký soupeř... Ještě horší než… než… Momentálně si sice nevzpomene, ale určitě je horší. A člověk kterého upřímně nesnášel. Vždycky věděl proč. A důkaz seděl před ním. Schoulený, jako hromádka neštěstí, s pořezanou rukou a zoufalým výrazem v očích.
Nevěděl, co mu na to říct. Snad jen... "Thomasi doufám, že víš, jaké vztahy panují mezi mnou a tvým otcem...?"
Hořce se zasměje. "Samozřejmě že ano. Jste už ani nevím jak dlouho, rivalové. Možná proto si otec vybral Kerstlin. Protože doufal, že já se ti dokážu vyrovnat. Jaká ironie, že jeho plán ztroskotal na tom, že tě žádám o pomoc."
"Zabije nás oba, jestli se tohle dozví," poznamenal Indiana nezúčastněně a vypnul vodu. "A věř, že jeho katana je něco, s čím bych se opravdu velice nerad setkal." Přičemž narážka na katanu spočívala v tom, že Christopher a tak dále O'Leery se specializoval především na asijské země.
Pak se ovšem podíval Thomasovi do očí. "Pověz mi jednu věc," zeptal se ještě tiše a jemně mu ruku osušil. "Děláš to vážně jenom kvůli svojí sestře?"
"Zdá se, že mi nevěříš, ale máš na to právo. Povím ti proč tohle dělám. Ano, je to kvůli sestře. Nemusíš mi věřit. Od té doby, co jí prokleli leží v nemocnici. Její stav se zhoršil a doktoři jí nedávají moc šancí na přežití. I já si uvědomuji, že se její dny krátí. Proto musím jít s tebou. I když ty nechceš," odmlčí se a vstane. Dívá se mu do očí a čteš v nich, že ho moc nepřesvědčil. Jenže jiné důkazy nemá.
"Neřekl jsem, že nechci... V zájmu jistých věcí nemám ani moc na výběr - vezmu tě s sebou."
S těmi slovy doktor Jones vstal a odešel. Zůstala po něm jenom cestička tvořená vlhkými otisky jeho nohou. Těžko říct, na co v tu chvíli myslel... Možná na hřejivé objetí dvou paží v jedné bohem zapomenuté vesnici...
Komentáře
Přehled komentářů
Tak tohle je naprosto skvělé.Vážně člověk se až diví co všechno lze takhle zpracovat.Pravda inspirace přichází z různých míst a fantazii se meze nekladou.:)
Už se moc těším na pokračování.
hm...
(Muraki Kazutaka, 26. 5. 2008 0:23)
hm..hm..hm...vy chcete vážně dráždit doktora? Ne?! Fajn!
Navalte pokračování! Doktor je nervózní, nevrlej a má NŮŽ! Takže milé zlaté autorky...pokračování..hnedd! (a včera bylo pozdě)
M.
Co to moje oči vidí?
(Nex, 25. 5. 2008 23:55)Takže já jsem od tebe dostala k svátku oživené / přeživší hady? To jsou mi teda dary *kroutí hlavou*... ;)P
::::::::::
(Milwa, 25. 5. 2008 20:41)
teda ...a to jsem si myslela,že mě po Profesionálech nic nepřekvapí:DDD
ale je to rozhodně zajímavé a super:D zase jsem se navnadila na Indianu4, plánujeme s kamarádama velkou výpravu do kina/i když se bojím,že se půl filmu prohihňám/
Pro Nex aka "my little sister"
(Bea, 24. 5. 2008 15:34)
Tak jsem to dnes opravila, spokojena?:D
Žádný ubohý had už nebyl napaden, natož "přefiknut vejpůl":-)
Krtek se vrací ;-) XDD
(Nex, 22. 5. 2008 22:27)
Takže zaprvé - super. Uvěřitelný, milý, zajímavý.
Zadruhé (krtek v akci :))) jestli ještě jednou uvidím, že zkušený dobrodruh typu indiany ZAÚTOČÍ NA HADA v džungli, osobně vás kousnu za něj.
Tak jo, Chce to židli.
(Fussi-chan, 22. 5. 2008 14:57)
Už jsem se definitivně rozhodla. Jenže znám se a tak bůh ví, kdyk tomu dojde.
A s Indym jste mě dostaly, holky. Tohle je prostě naprosto svělý XD
"bylo to uklidňující, nechtělo ho to sežrat ani zabít..." Skvělá hláška XD
Pádím si na vás přidat odkaz děvčata XD A těším se na další díl XD
= )
(Neli, 22. 5. 2008 13:48)No já osobně Indyho miluju a tohle mě opravdu zaujalo! Mám dojem, že o něm sem opravdu ještě nečetla. Máte tam hodně věcí z filmů, které poznávám. Až na Izzyho. Toho ste si asi vypůjčily z Mumie se vrací. Izzyho s prostřeleným zadkem =D No nic. Těšim se na další díl! Chtělo by to možná menší popis Thomase. Ať máme představu co je hoch zač.
=0)
(Teressa, 22. 5. 2008 8:48)KRÁSA!!!no na toto by sa dalo vymysliet naozaj vela superlativov....chiiii tak toto ma vazne dostalo,ved este minuli piatok som pozerala posledny diel(3)v telke.......je ale fakt dobre ze ste sa vy dve spojili......dufam ze coskoro nieco zase pribudne....budem netrpezlivot cakat.........
Boží
(Dulka, 21. 5. 2008 21:48)
No super nápad tahle stránka :-)
No Indiho moc nemusím ale toto je super už se těším na pokráčko do toho holky jste super
Vysílání začíná. Halóooo!
(Kat, 21. 5. 2008 19:24)
Bylo to uklidňující, nechtělo ho to sežrat ani zabít... bylo to prostě a jemu dělalo dobře, že to bylo.
Tak to mně naprosto dostalo na kolena. Málem jsem se udusila EISKAFFE, které jsem neprozřetelně u toho pila.
Takže konstruktivní kritiku. Bože nesnáším to a neumím to. Takže vidím před sebou Indyho. Je dobrý a kašlu na kritku. Bavila jsem se u toho. Rozesmálo mně to, ale hlavně jsem si připomněla slavná dobrodruství doktora archeologie ´Juniora´, že. Haf haf. Takže doufám, že tady přibude toho hodně a brzy. Jinak stránčeka se mi líbí a je to dobrý nápad j zřidít. Myslím, že byste měli spolu psát hodně a často. Kat končí s vysíláním.
*-*
(Ni-chan, 26. 5. 2008 12:07)