Kapitola III.: Setkání s pravdou
Poznal, že se něco stalo. Z jeho postoje. Z toho, jak se narovnal, strnul, jako prkno, jako by náhle zkameněl. A potom... Pomalu se otočil a Indiana viděl, že je bílý jako smrt, že by se v něm krve nedořezal. V té chvíli věděl, že se nestalo jen tak "něco", ale "NĚCO". Rychle vstal a přešel k němu.
"Thomasi? Thomasi, co se stalo?" Jenže mladík nereagoval. Jen tam stál a díval se prázdně před sebe. Doktor Jones ho opatrně vzal v podpaží a odvedl ke křeslu, ve kterém ještě před chvílí sám seděl. Pak objednal sklenici vody a přiměl ho, aby se napil.
"Thomasi... Hallo, vnímej mě. Co se stalo?" vzal ho za bradu, aby se mu musel podívat do očí. Thomasovy se podezřele leskly. Plakal.
Zvedl k němu oči. Ani ho nevnímal. V hlavě mu totiž neustále znělo jediné: Je nám líto. Dělali jsme co jsme mohli, ale… Slečna Kerstlin zemřela. A byl jediný člověk, na jehož hlavu padala vina. Jeho otec. Vztekle zatne pěsti a cítí, jak se mu po tvářích koulí slzy.
"Je mrtvá, Indy," zašeptal nakonec slabě, na nic víc se nezmohl. "Je mrtvá." Náhle měl naprosto otupělé smysly, všechno mu začalo být jedno. Jako by se ocitl v jakémsi vzduchoprázdnu. A nebylo cesty zpět.
Srdce mu vynechalo dva tepy, když ta slova uslyšel. Najednou mu jí bylo nesmírně líto, ačkoliv ji nikdy neviděl. A pohled na Thomase, zhrouceného v křesle, který se chvěl a plakal, a přitom se snažil ty slzy skrýt... Mimoděk si vzpomněl, jaké to bylo, když mu zemřela matka. Na spálu. Bylo mu tehdy dvanáct... Thomasovi je o jedenáct víc. Ale na to na celé věci nic nemění. Protože mu odešel milovaný člověk...
"Thomasi," vztáhl ruku a jemně mu setřel slzy. "Thomasi, to je... Je mi to moc líto," vydechl potom. Nakonec se k němu natáhl a pevně ho objal. "Je mi to moc líto... Moc..." opakoval tiše, jako by mu tím mohl pomoct. Trochu ulevit. Vzít aspoň trochu jeho bolesti na sebe. V té chvíli si to tak strašně přál...
Zoufale se k němu přitiskl. Potřeboval to. Potřeboval cítit teplo někoho jiného. Vědět, že není sám, že je někdo s ním. Zabořil mu tvář do vlasů a nechal slzy volně stékat po tvářích.
"Mě taky," vzlykne tiše. "Chtěl jsem jí zachránit. Chtěl sem aby žila, měla celý život před sebou," vyráží ze sebe bolestně mezi vzlyky. Jeho tělo se chvěje, ale to, že cítí to Indyho ho trochu uklidňuje. Je rád, že je právě teď s ním. Že s ním může sdílet tu bolest.
"Děkuji ti," zašeptá a dál se k němu zoufale tiskne, protože ví, že to je to, co zrovna potřebuje. Jeho blízkost. Ne jen tak ničí. Ne někoho cizího. Ale jeho.
V tomhle stavu nemohl nikam vyrazit, to bylo doktoru Jonesovi okamžitě jasné. Takže si došel opět došel k recepci pro klíče, pak ho vzal do náručí a vynesl zpátky do jejich pokoje. Neříkal už nic. Už nevěděl, co mu na to říct... Jen ho položil na postel a nechal ať se vypláče. Věděl, že i když ví, že je s ním, s něčím takovým se člověk musí srovnat sám. A na to potřebuje čas... V duchu výpravu za zlatým rounem odložil na neurčito.
Schoulil se na posteli do klubíčka a nechal slzy padat na polštář. Cítil jak se prohnula matrace, a pak mu Indy položil ruku na rameno. Otočil se k němu a nechal se znovu ovinout tou hřejivou blízkostí. "Já...," ani neví co chtěl říct, ale slova se mu zadrhnou v hrdle. Prostě nemůže.
"Víš, myslel jsem, že jí můžu zachránit. Jenže to vypadá, že jsem se mýlil," šeptal tiše. "Proč je osud tak krutý? Proč otec nevybral mě, místo ní?" Věděl, že plácá nesmysly, ale potřeboval něco říct. Nakonec ale zmlkl a jen se dál tiskl k tomu tělu, které mu dávalo pocit bezpečí.
Leželi vedle sebe, bez pohnutí, beze slova, jen Indiana ho jemně hladil po vlasech a tiskl si ho k sobě. Jen mu trochu ulevit, vzít kousek té bolesti na sebe... Ušetřit ho toho, čím si musel projít on, když zůstal jen s otcem. Samoty s myšlenkami. Jenže to bylo všechno, co mohl dělat. Neznal odpovědi na jeho otázky. Nevěděl, jak mu víc pomoci. Nevěděl, co vedlo profesora O'Leeryho k tomu, že raději obětoval slabou dívku a ne jeho. Asi to musela být těžká volba, ale.. Ale tohle bylo kruté. Moc kruté.
"Ještě tenhle týden se vrátíme zpátky do Států. Nejbližším letadlem, slibuji," zašeptal mu nakonec do vlasů a ještě jednou ho lehce pohladil.
Thomas se prudce posadil. "Ne!" zavrtěl hlavou a v očích se mu objevil tvrdý lesk. "Chci, abychom pokračovali pro Zlaté rouno. Můj otec ho z nějakého důvodu chce. A já chci zjistit, proč? I když tuším. Prosím Indy, teď to nemůžeme vzdát," šeptal a hleděl mu upřeně do očí.
"Já to nechci vzdát," odporoval mu Indiana jemně. "Jen to chci odložit. Thomasi, jsi si jistý, že to v tomhle stavu zvládneš? Já vím, jaké to je, když ti najednou odejde nejbližší člověk na světě. Bylo mi dvanáct, když moje matka zemřela na spálu... Vím, jak se teď cítíš. A navíc je to nebezpečné. Jen to můžeme odložit. Až se vzpamatuješ, srovnáš se s tím... Teď... Ted už máme čas..." zašeptal a snad si ani neuvědomil, jak cynicky to vyznělo. Pouze nechtěl, aby se Thomas v takovémhle stavu pustil do křížku se svým otcem. Neměl by nejmenší šanci vyhrát...
Zadíval se na něj. "Zvládnu to. Pochop to Indy, jsou nám v patách. Myslíš, že když to odložíme my, oni taky? Ani náhodou. Je s nimi můj otec. A ten se nevrátí. A já taky nechci, ano?" šeptal. "Chci pokračovat, protože nechci, aby rouno získal on. Rouno dává moc. A poté on touží. Víc než po životě své dcery." Na okamžik se odmlčel. "A víc než po životě svého jediného syna. Bude-li to nutné zabije mě. Nebo se ke mě pokusí dostat jinak. A proto bude lepší, když budeme pokračovat. Musíme se ale držet spolu, ano?"
Profesor Jones si pouze povzdechl. Pod tím pohledem, teď ještě ke všemu tak zoufale odhodlaným - nějak neměl sílu, ani chuť mu ještě cokoliv rozmlouvat. Tím spíš, že věděl, nebo přinejmenším tušil, čeho by byl schopný. Kdyby ho poslal prvním letadlem zpátky do Států, vyskočil by i bez padáku... A rozhodně bude lepší, když ho bude mít na očích, aby mu mohl zabránit v nějaké nepředloženosti, než aby se za ním plížil potajmu.
"Dobře," souhlasil a pročechral mu vlasy. "Tak jo. Utři si oči i nos, ať vidíš na cestu. Jestli chceš vážně tolik jet, vyrážíme za půl hodiny. Já si musím ještě něco zjistit..."
"Počkej," zašeptal a přinutil ho tak zůstat ležet. "Já... Indy...," neví co říct. Ví, co chce, ale neví jak to vyjádřit. A tak se rozhodne jít na to zpříma. "Políbíš mě?"
Chvilku se na něj díval. Pak mírně potřásl hlavou a na tváři se mu usadil úsměv. "Cvoku," sklonil se k němu. Že by to možná neměl dělat, s čistým svědomím ignoroval. Jen se lehce dotknul jeho rtů svými, přitiskl se k nim a...
"Takhle?" zeptal se po chvíli. Thomas mu oplatil pohledem. Neříkal nic. Jen se díval. A čím déle se díval, čím déle se mu v očích odrážela ta prosba, ta potřeba něčí blízkosti...
"Do háje!" broukl doktor Henry Jones a proslulý profesor archeologie zároveň. Pevně ho objal, přitiskl k sobě a políbil. POLÍBIL. Žádná hra na schovávanou, nevinné doteky. Políbil ho tak, že málem zatratil dech. Skoro se mu zatočila hlava.
"Takhle?" zeptal se ještě dodatečně.
Zavrtěl hlavou a sám ho políbil. Nebyla v tom touha, dech beroucí rozkoš ani bezbřehá vášeň. Bylo v tom zoufalství člověka, který právě ztratil to, na čem mu v životě nejvíc záleželo. Byla v tom nekonečná touha po doteku někoho jiného, po jeho blízkosti, něze. Pomalu se od něj odtáhl a zadíval se mu do očí.
"Takhle," zašeptal a přes jeho smutnou tvář přeběhl nepatrný stín.
"Fajn," usmál se na něj po chvíli, kdy se mu jenom díval do očí a přemýšlel, jakým zázrakem se stalo, že profesor O'Leery může mít takového syna. Pak ho lehce cvrnkl do nosu. "Tak a teď si dojdi opláchnout ten obličej a já si konečně dojdu něco zjistit..." Pohladil ho po vlasech, lehce políbil na čelo a vytáhl na nohy. "Teď musíš vypadat, jako by se nic nestalo. Vím, že to bude těžké, ale jestli nás tvůj otec sleduje, pravděpodobně... To ještě neví. A čím déle to vědět nebude, tím lépe pro nás..." S těmi slovy ho nasměroval do koupelny a když zaslechl vodu, rychle seběhl dolů. A na recepci si vyžádal telefon a mezinárodní hovor.
Strčil hlavu pod vodovod a ani zbla mu nevadilo, že je ledová. Potřeboval zchladit hlavu. Potřeboval z ní dostat tu krvelačnou touhu zabít. Vlastní krev, vlastního otce. Vztekle sevřel okraje umyvadla. Věděl, že má Indiana pravdu.
Musí vypadat jako by se nic nestalo. Musí vypadat, jako by nic nevěděl. Jako by Kerstlin stále žila. Vyjde z koupelny a rozhlédne se. Jistě, šel si přeci něco zařídit. Rychle zkontroluje, jestli má vše potřebné a samozřejmě přítomnost dýk. Vše je jak má být. Rozhodne se jít za ním. Už sahá po klice, když se mu před očima náhle mihne obličej veselé Kerstlin. Pod tou vzpomínkou se mu podlomí kolena a on padne na zem.
"Indiana," ohlásil se do mluvítka, když ho konečně spojili.
"Indy, jsem rád, že tě slyším. Už jsem ti chtěl volat. Máš v patách..."
"Jo já vím, Marcusi, profesora O'Leeryho a nácky. A nahoře v pokoji O'Leeryho juniora."
"Cože?! To už si dovolili až takhle?!"
"Klid, já o něm, vím, sám jsem ho vzal s sebou. Potřebuju vědět něco jiného. Vyhledej prosím tě tuhle knihu..." přikryl si mluvítko a ještě ztlumil hlas. Po Brodyho ohlášení, že požadovanou informaci našel, vytáhl zápisník a všechno si pečlivě poznamenal. Jo, tati, někdy je vážně lepší si věci napsat, než je zapomenout. Se slovy "Díky, Marcusi, ozvu se, až se zase dostanu do civilizace" zavěsil. Pak se rozhlédl po hale. Kde zase vězí ten kluk?
Vší silou své vůle se sesbíral ze země, přehodil si přes rameno batoh a sešel dolů. Tam už čekal Indiana. "Můžeme jít," přešel k němu s odhodlaným výrazem ve tváři. Profesor kývnul a vyrazili z hotelu. Tam už na ně čekali dva koně. Nebyl z toho zrovna moc nadšený, ale bylo mu jasné, že žádná jiná možnost není. Vyhoupl se do sedla a uvědomil si, že je mu to vlastně jedno. Všechno dělal tak nějak automaticky.
Za pár hodin nechali Tbilisi docela za sebou. Indiana si co chvíli ověřoval směr, jak podle kompasu a slunce, tak podle svých instinktů a zarytě mlčel. To, co mu Marcus Brody našel mu hlodalo v mozku, ačkoliv to už věděl a tady si to jen ověřoval. Totiž to, že rouno...
Hergot, těch kleteb je nějak moc. Až moc na jeho vkus. A když se ho nepokoušejí proklít, tak ho zkouší otrávit, utopit, nechat sežrat hady a vůbec. Po zkušenostech z pralesů a taky z poměrně nedávné "příhody" s Archou úmluvy dospěl k názoru, že jestli téhle práce někdy nechá, tak kvůli tomu, že se ho někdo neustále pokouší zabít. Ale zpět k Marcusově informaci. Jestliže tedy poskládá všechny dílky správně, aby do sebe zapadly...
Kolem páté hodiny zarazil koně a ohlédl se na Thomase. Tedy, ne že by se na něj neohlížel už dřív, ale pořád to bylo stejné. Byl tak trochu duchem mimo. A on se jednak nechtěl vtírat a jednak - musel přemýšlet.
Po několika hodinách jízdy a tupého zírání před sebe měl pocit, že jestli se nezačne s někým bavit tak padne. Popohnal tedy koně a dohnal Indyho. "Tak co jsi zjistil, když jsi volal nevím kam? " zeptal se ho. "Něco nového o rounu?" zvědavě si ho prohlížel.
"Jo," přikývl, i když malinko neochotně. "Jo, volal jsem příteli, abych si ověřil jednu domněnku."
"Jakou? Bože leze to z tebe jak z chlupatý deky," zabručel. "Nebo mi to nechceš říct?" zkoumavě si ho prohlížel.
"Ale jo," sesedl na zem. Když Thomas seskočil vedle něj, Indiana se na něj dlouze podíval. "Jde o to," začal pomalu. "Že podle těch několika málo faktů, které se mi podařilo zjistit, je to rouno stejně nebezpečné, jako užitečné. Nejde o to, že je prokleté krví všech co se ho pokoušeli od Aiéta získat, ještě před tím, než přijeli Argonauté, ani o to, že ho proklel umírající Abysirtos, bratr Médey. Jde o to, že ho proklela i sama Médea. A Médea byla kouzelnice. Možná ti to přijde jako nesmysl, ale já už toho viděl dost, abych měl důvod věřit, že ta Médeina kletba... No bude horší, než všechno ostatní. A ke všemu - podle faktů i pověstí k rounu musíš projít stejnou cestou jako Iason. I když to v tomhle případě mohou být jen metafory... Ale prameny hovoří o Zkrocení býků, Dračí setbě a Neusínajícím strážci."
Kývnul. "Vím, že ho proklela Médea. K rounu může projít jen ten, kdo skutečně miluje. Ale jak to bude s Neusínajícím strážcem, Zkrocením býků a Dračí setbě nemám zdání. A stejně. Pro rouno asi půjdeš ty, ne? Vždycky sis pro svoje věci chodil sám," pousmál se na něj.
"Jo a ještě..." nadechl se Indiana, jak chtěl něco dodat.
"Zapomněl jsem. Rouno může vzít jenom ten, kdo ho chce najít, ale ne využít, to jsi chtěl?"
"Přesně. Jen ten kdo ho chce najít, ale nechce zneužít moc kterou dává..." povzdechl si archeolog. Pak se na něj podíval. " A co se týče toho, kdo pro něj půjde… Asi ano, já, ale upřímně Thomasi, v tomhle si nejsem jistý. Ta možnost rouno využít, ta moc, kterou dává. Člověk si může stokrát říkat, že mu na tom nesejde, nikdy neví, jak se zachová tváří tvář takovému pokušení...“
Položil mu ruku na rameno. "Já vím, že to bude těžké. Šel sem s tebou s tím, že to nebude procházka růžovým sadem ani nic podobného. A k té moci. Máš pravdu, bude to pokušení. Proto by bylo dobré, abys pro něj šel ty. Protože, kdybych to byl já nejsem si jistý zda bych se vrátil. Protože bych zřejmě byl schopen myslet jen na to, že se chci pomstít otci," zašeptal a vzal si od něj láhev s pitím. Zhluboka se napil a zase mu ji vrátil. Téměř se ošil pod jeho zkoumavým pohledem.
"A co když se mi něco stane?" zeptal se Indiana a dál ho upřeně pozoroval. "Co když spadnu z koně a zlomím si nohu...?" pokračoval a nespouštěl z něho oči. Pohled, který na něj upíral byl smutný, starostlivý a taky trochu přísný.
Jestliže totiž Thomas takhle otevřeně přiznává, co by si s rounem pravděpodobně dělal, znamená to, že vlastně ani nebude mít snahu se té touze vzepřít. Že po něm prostě hrábne a bude se chtít pomstít otci... Chápal jeho důvody, připouštěl, že by asi udělal to samé, ale přesto - přesto se mu tohle jeho uvažování ani trochu nelíbilo.
"Vzhledem k tomu, že na koni jezdíš daleko lépe než já, velice pochybuji o tom, že bys z něho spadl. To bych tě musel jedině shodit a to zaručeně nemám v plánu," prohodil a klidně opětoval jeho pohled. Věděl, co si myslí. Ale zároveň věděl, že nebude mít dost síly se kouzlu rouna vzepřít. A tím by mohl ohrozit i Indyho. A to bylo to poslední co by chtěl.
"Thomasi," Indianovy oči náhle změkly přátelským svitem. "Nejde o to, co si pravděpodobně myslíš, že bys tu moc mohl zneužít. Jde o to, že když se neovládneš, zabije to v první řadě tebe - nikoho jiného."
"Možná potom budu mít klid?" šeptl tiše.
V té chvíli by mu nejradši dal pohlavek. A i když se ovládl, do jeho odpovědi se to promítlo. Nechuť k takovýmhle řečem a možná ještě něco. Něco, co by radši nerozebíral. Ne tady a ne zrovna teď. I když by možná měl...
"A mě tam nechal někde venku se zlomenou nohou, jo?" odsekl s napůl ironickým, napůl sarkastickým úšklebkem. "To ti pěkně děkuju..." uchechtl se potom.
Pousmál se. "Dobře, tak já si teda umřu až poté, co tě dopravím do nemocnice, spokojený?" odsekl s černým humorem. A raději uhnul před jeho rukou, která nebezpečně mířila na jeho hlavu.
Chtěl něco odseknout, chtěl mu ten pohlavek vážně vlepit, chtěl... No, chtěl milion jiných věcí, ale tahle mezi ně rozhodně nepatřila. Z dálky se totiž ozval krajně podezřelý šramot. A přibližoval se. A když se ještě v zapadajícím slunci zatřpytil prach, instinkty, které si rozhodně v pracovně netrénoval, zoufale zavyly a bily na poplach. Okamžitě ho přestala zajímat představa jeho levačky na Thomasově hlavě, místo toho ho s tichým zavrčením popadl uzdu koně a hleděl se rychle dostat do poměrně rozsáhlého křoví, které bylo asi padesát metrů od nich. Thomasovi to vysvětlil jediným.
"Jsou nám v patách."
Rukama zagestikuloval, že mu to došlo. Z rukávu mu do dlaně vypadla dýka a on čekal co bude dál. Kolem nich se prohnalo asi pět jezdců na koni, ale ani jeden z nich nevypadal jako jeho otec. Zamrzelo ho to. Mohl by ho nepozorovaně zabít. Thomasi! Na co to sakra myslíš. Vyčkával však s tím, zda dýku vrhnout, protože to vypadalo, že jejich pronásledovatelé právě na tohle čekají. Po očku se zadíval na Indianu.
Harvardský profesor a dobrodruh v jednom zuřivě zavrtěl hlavou. Ať tě to ani nenapadne!, říkaly jeho oči a ruce jasně dodávaly: jinak tě uškrtím a myslím to vážně!
Usmál se na něj a zavrtěl hlavou, že to ani neměl v úmyslu. Rychle k němu popojel a zuřivě zašeptal. "Musíš to rouno najít první!" sykl a vyjel z křoví.
Okamžitě se kolem něj seskupili jezdci a namířili na ně zbraně. Thomas se nenápadně podíval do křoví, odkud na něj svítil Indianův nevěřící pohled. Jeho rty zformovaly neslyšné "Odpusť" a pak následoval své věznitele.
"Já ho vážně zabiju," to bylo první, co vypadlo doktoru Jonesovi z úst, když se prach znovu zdvihl a on mohl tak bezpečně vylézt ven. Koně, kterého to nezajímalo ani v nejmenším vedl za sebou. "Co si k čertu myslel, že dělá?" obrátil se na něj jeho pán, ale pak jen mávnul rukou. Ať si myslel, co si myslel, blbost to byla přímo kapitálního řádu. Rouno najít první...
Chm, jestli je profesor O'Leery sledoval, tak už si dávno dal dvě a dvě dohromady. Nebyl hlupák, i když ho tak často tituloval, a... A vůbec. Mohl si zjistit úplně to samé, co on. Na světě je jen velmi málo faktických pramenů, ze kterých mohl vycházet. Bylo silně nepravděpodobné, že by našel něco víc, nebo jen prostě něco jiného.
Ale jedno neví, našeptal mu jakýsi vítězoslavný hlásek. Neví co to je Zkrocení býků, Dračí setba a Neusínající strážce.
Děláš, jako bys to ty věděl, neopomněla si však rýpnout jeho racionální část.
Nevím, ale budu improvizovat.
Klidně následoval jezdce na koních a přemýšlel co udělá, až se setká s otcem. Napadalo ho jediné - zabít ho. Jenže to věděl, že nemá absolutní šanci. A navíc se musí opět setkat s Indym. Asi po hodině jízdy se konečně zastavili před jakous takous budovou. Bylo mu jasné, že je tam jeho otec. Několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Zavedli ho dovnitř, kde pohlédl do očí jednomu ze svých nepřátel. Svému vlastnímu otci.
"Zdravím tě, Thomasi," pokývnul mu chladně a vůbec neskrýval, že syna vidí rád. Jenže úplně jiným způsobem, než jako milující otec.
Jen cosi neurčitého zabručel a snažil se ovládnout třas, který se mu pomalu rozléval tělem. Indy, prosím najdi to dřív, než ho zabiju vlastnímu rukama, zaprosí v duchu. "Co po mě chceš?!" zasyčel.
"Chtěl jsem zase po dlouhé době vidět svého milovaného syna, to se nesmí?" opáčil profesor O'Leery a pomalu se zdvihl od stolu, za kterým seděl. "Dlouho ses mi vyhýbal. A znáš to přísloví, ne? Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře."
"Milovaného," ucedí skrze zuby. "A co tvá milovaná dcera, ta tě nezajímá? A nehraj si na milujícího papínka. Oba víme, že to nejsi."
"Jistě, že ano. S Kerstlin to byla bohužel politováníhodná událost. Ale jak jsem slyšel, tak už je jí mnohem lépe." Těžko říct, jestli se přetvařoval, nebo to skutečně nevěděl. "Ale ty jsi můj milovaný syn... Teď ještě víc...."
"Jaká škoda, že já tohle nemohu říci o tobě, tatínku," ucedil. "Přestaňme chodit kolem horké kaše. Já nevím, kde najít rouno, takže mám takový pocit, že jsi po mé společnosti prahnul naprosto zbytečně," usměje se ironicky.
"Ne, ale za tebou jede někdo, kdo to ví... A ty, můj syn, jsi mi ho přivedl do náručí. To bylo velice chytré, nechat se zajmout. Profesor Jones je sentimentální, takže samozřejmě podnikne nějaký nesmyslný pokus o záchranu... Jak říkám, velice chytré, synu."
Ušklíbl se. "Já vím. Avšak opravdu si myslíš, že bude tak hloupý, aby se vracel pro někoho, u koho vůbec nechtěl, aby šel s ním?"
Panebože, Indy! Doufám, že tohle opravdu neuděláš!
"Já to vím," odpověděl profesor O'Leery s jistotou. "On je tím totiž proslulý... A řekl bych, že zvlášť kvůli tobě, opravdu přijede..."
"Kvůli mě? Proč by to asi tak dělal?" optal se nechápavě, protože opravdu neviděl důvod. Jedině... Hloupost.
"Drahý synu... Já mám oči a uši všude..." otec mu podal nějaké desky. Když je Thomas otevřel, nevěřící pohled mu padl na pět fotek, na kterých... Ho Indy líbal. Bral do náručí... Tiskl ke zdi... "Řekl bych, že kvůli tobě opravdu přijede, že?"
Měl pocit, jako by mu někdo dal pořádnou ránu do břicha. To... Zvedl oči k otci. "Ty hajzle!!" zasyčel a chtěl se na něj vrhnout. Avšak stačila jediná rána pod kolena od jeho "strážce" a on padl k zemi.
"Ale přijede, Thomasi. A to je důležité... On přijede. Pro tebe..."
Plížil se nekonečnou písečnou pouští a nakonec to uviděl. Nevěděl, jestli je to tam takhle nastraženo záměrně, ale s největší pravděpodobností ano. Nastraženo tak, aby to okamžitě našel, všimnul si toho. A vlezl tam, jako slepá liška do pasti. Vypadalo to jako kamenný dům. Obrovský dům, vytesaný do jednoho kusu skály. Dům, nebo amfiteátr, když si povšiml, že nahoře zřejmě není chráněný. Ano... Takhle nějak si představoval úkryt pro rouno. Hory a v nich... Tohle. Sesedl z koně na zem, vzal ho za uzdu a snažil se našlapovat, co nejopatrněji, aby na sebe nepřilákal pozornost dvou strážců, co hlídali vchod, dříve než bylo zdrávo.
"Nepřijde," prohodil náhle jistě. Jako by mu něco říkalo, že... Že co Thomasi? Že tě miluje nehynoucí láskou? Že mu na tobě záleží jako tobě na něm? Copak nevíš, že tohle je jen v pohádkách? Pousměje se. "A pokud přijde, budeš to ty, kdo bude prosit, aby tě nechal žít. Protože smrt Kerstlin ti neodpustím!"
Vytáhl od pasu bič a taky revolver. Ale ten po chvíli zastrčil zpátky. Na tohle je potřeba tichá, jemná práce. Pomalu se zadem připlížil k prvnímu strážci a než ten stačil říct popel, podrazil mu jedním švihnutím biče nohy a druhou ranou ho poslal do říše snů. Druhý byl podobně stejně snadný... To ho instinktivně varovalo, aby si paradoxně dal ještě větší pozor, než doposud. Chtějí, abych přišel..., napadlo ho s hrůzou. Chtějí...
Ale to už se plížil úzkou chodbou, zřejmě jedinou a proto nehlídanou... A s úspěchem se dostal až za jakýsi kamenitý val, zpoza kterého mohl klidně vyhlížet na prostranství před sebou... A taky jasně slyšel každé slovo...
"Co po mě vlastně chceš?!" sykne. "Nevěřím, že ti jde jen o rouno!" Sleduje ho obezřetným pohledem a opatrně se rozhlíží kolem. Dva strážci u dveří a další dva stojí těsně u něj. Už se vyškrábal na nohy a přemýšlí o nějakém alternativním úniku. A s politováním musel konstatovat, že žádný není.
"Ne, jde mi i o mého milovaného syna, kterého mi odloudil jeden ušmudlaný archeolog!" odsekl profesor O'Leery a oči mu zablýskly.
Indiana se za kamenitou hradbou pohnul, když to slyšel a vzteky zatnul zuby... Ale přinutil se ovládnout. Je to jednoduché, hlásilo mu podvědomí. Jako když stojíš tváří tvář hadovi. Prostě se teď zdvihneš, vyřídíš nejbližšího strážce u Thomase a spolu to už potom zvládnete. Thomas ti pomůže, určitě... Určitě... Zcela určitě...
Pomalu se narovnal, vytáhl z pouzdra revolver... A pustil ho s třesknutím na zem. O zátylek se mu totiž opřelo cosi kovového a nepříjemně studeného. Nemusel ani moc přemýšlet, co to je, když se ozval hlas, anglicky, ale s výrazným cizineckým přízvukem:
"Dobré odpoledne, doktore Jonesi."
Thomas měl pocit, že se mu zastavilo srdce, když se vedle něho postavil Indy. V očích mu zablýsklo a otočil se k otci.
"Vida," prohodil Thomas. "Vypadá to, že tvé přání se splnilo." Pootočil hlavu na Indyho a jeho pohled říkal jediné: To byla ale pitomost. Avšak než stihl něco říct…
„Zdravím tě, O'Leery," pronesl doktor Jones chladně. "Tak se konečně potkáváme, co?" pokračoval potom kousavě a snažil se ignorovat, jak hlaveň pistole, která se mu zavrtávala do kůže a jejíž muška ho nesnesitelně tlačila, tak i to, že je pohotově odzbrojován a stojí tak před svým úhlavním nepřítelem pouze s holýma rukama.
Než stačí O‘Leery reagovat, vloží se do toho opět Thomas. "Mám takový pocit, že jsem se tě na něco ptal," sykl a udělal krok stranou, aby se dostal blíže k Indymu. Avšak strážce, který se opět napřahoval k ráně ho přesvědčil o tom, že to není zas tak dobrý nápad.
"A já ti odpověděl, jde mi i o tebe Thomasi. Proto jsem tenkrát řekl Kerstlin a ne tebe. Protože ty... Ty máš před sebou velkou budoucnost, víš?" usmál se jeho otec.
"Jako tvůj poskok? Nebo snad ještě hůř jako tvůj nástupce?" prohodil ironicky. "Mám takový pocit, že sis měl vybrat spíše mě, než-li Kerstlin, protože já nikdy nebudu to, co ze mě chceš mít. A teď ještě méně, než kdykoliv předtím," syčel a snažil se potlačit ten pocit vzteku, který jím probíhal. Zaťal pěsti, protože věděl, že pokusit se na něj vrhnout by byla hloupost. Navíc teď, když je tady Indy... Mohli by to využít proti jemu. A on nedovolí, aby se mu cokoliv stalo.
"To jsou velká slova... Ale já tě ujišťuji, že ty... Ty přineseš Rouno, drahý Thomasi!"
"Já?!" prohodil naprosto nechápavě a nějak instinktivně se otočil k Indymu.
Indiana vypadal, že taky nic nechápe. Ale v tu chvíli začal tušit podraz. Velký podraz... Protože věděl, že on sám by v tuhle chvíli pro rouno nešel ani za nic. Protože by nedopustil, aby ho dostal do rukou. Ne teď… Protože ví, že dostat v téhle chvíli do rukou něco tak mocného, jako je Rouno, tak… Neovládne se.
Nejsi si jistý, že?
Ano, nejsem si jistý, co bych udělal… V téhle chvíli ne.
„On neví, jak to Rouno dostat,“ zašeptal potom s pohledem upřeným do O’Leeryho očí.
Thomas sledoval jejich tichý souboj a přemýšlel, co se Indymu honí hlavou. Ale ať se snažil sebevíc nemohl na to přijít. Jen doufal, že má plán.
"To je pravda," přihodil do ohně. "Nevím, jak ho dostat. A hlavně nevím, nebo spíš ví, že tobě bych ho nedal."
Profesor O‘Leery je oba sledoval pobaveným pohledem. "Věřím, že to neví," prohodil potom a mile se usmál. Mile... Oběma z toho úsměvu naskočila na zátylku husí kůže. Profesoru Jonesovi víc, protože tady hrál o čas. Hrál o O'Leeryho život. Protože věděl... Thomas by byl schopen to Rouno získat. Oba věděli o indiciích. Jenže když by Thomas to Rouno získat... Indiana nepochyboval, co by se pak stalo. A moc je tolik opojná...
"Nikdo to totiž neví, že?" pokračoval profesor O'Leery. "Jsou jenom indicie, náznaky a domněnky. Na základě domněnek, jste došli sem. Stejně jako já. A Thomas - Thomas je můj syn. Takže když já na základě domněnek a pověstí došel sem, on na základě domněnek a pověstí přinese Rouno."
Zatnul vztekle zuby. "I kdybych ho nakrásně získal, jediný člověk, které ode mě to rouno získá bude profesor Jones. Tobě ho nedám!" zopakoval. Jeho otec se usmál, opět tím milým, sladkým úsměvem.
"Ani za cenu záchrany jeho života?" optá se a kývne na strážce, který stojí za Indianou. Thomas se prudce otočí tím směrem a vidí, jak ten muž posouvá svou pistoli a přikládá jí k pravému boku jeho... Ne! Teď nemysli na to, co k němu cítíš. A pak se místností ozve výstřel a profesor Jones padne na kolena.
"Indy!" vykřikne Thomas a chce se k němu vrhnout. Je však zadržen.
"Tak jak zní tvé rozhodnutí?" optal se výsměšně jeho otec.
Komentáře
Přehled komentářů
konečne som sa k tomu dostala....tie predošle dieli boli užasné a tento tiež...teším sa na pokračovanie ako to vymyslíte:D
........
(NakuTora, 16. 8. 2008 10:23)WHÍIIII....tenhle díl byl hustej...jako,nikdy bych si indiho nepredstavila jako gaye,ale líííbí se mi to....Takže holky!!!!chci další pokračováááááááání
Vzhledem
(Nex, 3. 7. 2008 19:24)
k tomu, jak dlouho už to tu visí a tomu, že jste za celou tu dobu nepřidaly novou kapitolu, používám pohled č.5, který zvolna, leč jistě přechází do č.6.
Je to dost jasné KeiBeo? Tak jak zní tvé rozhodnutí?
Hezký
(Kitsune , 1. 7. 2008 22:18)Neviem sa dočkať pokračovania. /dneska nie som vo svojej koži, takže sa odo mňa nedá očakávať, že zo seba ešte niečo vymačknem, aj keď by som veľmi rada chcela/
parádní
(Kat, 30. 6. 2008 20:52)
konec. Těším se na zbytek, ale hlavně jsme zvědava jak si poradíte s dračí setbou, neusínajícím strážcem a býky a hlavně jak sundat rouno. Zlaté nádherné rouno.
Jsem napjatá co říct víc. Krásně se oba díly četly a rozhodně mít takového otce... no jsem zvědava jak bude reagovat na smrt Kerstlin a pak já se vsadím, že rouno přinese Indiana. I když jasně může to být jinak.
První!!! XD
(Fussi-chan, 26. 6. 2008 16:34)
Che... to se něm o pěkně zamotává... Starej O'Leery je pěknej mrch, abych pravdu řekla. Blahořečím svýmu zlatýmu despotickýmu tatíkovi. Chi.
Ale že vy vždycky zkončíte v tom nejlepším!!! XD Ja chci vědět, jak to dopadne! XD
konečne
(tehanu, 17. 8. 2008 12:08)