Vítejte

O několik týdnů později, Harvard

„Áááá, to je blaho, být zase doma!“

Profesor Jones shodil z ramen objemný batoh a s úlevou skopl boty. Zpáteční cesta byla to nejhorší, z celé té bláznivé historie se Zlatým Rounem. Tentokrát se totiž Thomas oblomit nedal a trval na první třídě.

Mělo to jenom jednu výhodu: káva skutečně vzdáleně připomínala onen nápoj, na který byl zvyklý a který měl rád. Jinak to bylo koncentrované a čiré utrpení. Po pár minutách ho totiž poznal nějaký nadšený archeolog – amatér. A nedalo se před ním utéct. Takže se tentokrát dotěrným otázkám nevyhnul A že přišlo na přetřes i téma Indiana Jones a hadi, bylo jen poslední kapkou do poháru útrap.

Nu co… Co bylo, bylo, teď…

„Teď jsem zase zpátky,“ ušklíbl se archeolog a zahvízdal si kousek nějaké neurčité melodie. Potom se otočil na svého společníka. Černovlasého mladíka s očima připomínajícíma antracit. Thomas se pod tím pohledem neklidně ošil. Pak se ale usmál.

"A že to nebylo tak hrozné, viď?" rýpnul si trochu a se smíchem uhnul před polštářem, který na něj náhle letěl. Zadumaně uvažoval, kde ho ten Indy tak najednou vyčaroval.

"Nebylo hrozné?" Indiana se zatvářil výhružně. "To věřím, ty ses určitě skvěle bavil... tebe si nikdo ani nevšiml..." zaculil se potom a udělal pár kroků směrem k němu. Bosé nohy na kachlíkové podlaze vydaly legrační zvuk. "Což je trestuhodné," dokončil potom své prohlášení šibalsky. "Vítám tě u sebe doma, Thomasi."

"Děláš jako bych tu ještě nikdy nebyl," zasmál se mladík, i když ho rozechvívala nervozita... Celou cestu se cítil tak nějak nesvůj... Nevěděl proč. Možná proto, že přiznal, co k Indymu cítí. I když pochyboval, že by si z toho něco doktor Jones pamatoval. Byl totiž trošičku "mimo". A nebyl si jistý, jestli opravdu slyšel: "Thomasi, mám tě rád." Zavrtěl hlavou, aby vyhnal vzpomínky z hlavy.

"Hm, to je sice fakt, ale tenkrát jsem tě pořádně neuvítal," sundal si Indiana kabát a odhodil ho na židli. "Už ten polštář můžeš pustit, žádný další v záloze nemám..." doporučil mu potom a naklonil hlavu na stranu, aby si ho prohlédl. Jak tam stojí, trochu zaprášený, s batohem na ramenou a zoufale mačká brokátový polštář.

Neochotně pustil polštář k nohám a udělal váhavý krok vpřed. "Ehm... Promiň, ale mohl bych použít tvojí sprchu?" zamumlal rozpačitě.

"Určitě, ale běda ti, jestli vyčabráš všechnu vodu, tak si mě nepřej! Připadám si jako po týdnu v džungli..."

Střelil po něm úsměv a zmizel v koupelně. Tam ze sebe shodil všechno oblečení a postavil se pod proud studené vody. Měl pocit, že celé jeho tělo hoří v jednom plameni.

Indiana si mezitím odnesl věci k sobě a stále bosý přešel do knihovny, která mu zároveň sloužila jako pracovna. Byl pobavený, usmíval se. Pohled na Thomase v rozpacích byl - poněkud roztomilý.

Na krbu stála soška Makatey... Makatea. No ano, tam to celé začalo. Tam v tom pralese... Uchechtl se. JO, tam začal celý ten kolotoč manželských postelí a problémů. Postelí… Problémů... A ještě jednoho slova na pé. Polibků. Indiana se pohodlně opřel do koženého křesla a přivřel oči.

Thomas se rychle osprchoval a vylezl. Usušil se a uvědomil si, že nemá čisté oblečení. A do toho propoceného a špinavého se mu opravdu nechtělo. Zamračil se. Není jiná možnost, pomyslí si a sáhne po ručníku. Obtočí si ho kolem boků a doufá, že si ho Indy nevšimne, že se mu podaří proklouznout. Vykoukne z koupelny, nikde nikdo. Rychle se vydá na chodbu, kde měl batoh. Ten tam však není.

"Sakra!" zaklel. Kam ho mohl dát? Rozhlédne se. Kde nic tu nic. Ani ten Indy není v dohledu. Zamračí se a vleze do první místnosti, kterou uvidí. Na místě ztuhne, protože se mu podařilo vlézt do knihovny, kde seděl Indy a v ruce svíral Makateu. Chtěl se vytratit a zkusit jiné dveře, ale jeho hlas ho zastavil.

"Copak Thomasi?" zeptal se profesor Jones pobaveně a spočinul na něm zálibným pohledem. "Hledáš něco?" zeptal se potom ještě.

Nasucho polkl. "Jo," zabručel a vůbec se mu nelíbil ten pohled, který po něm Indy hodil. "Svůj batoh," dodal potom ještě. Zajímalo by ho, jestli si profesor Jones uvědomuje, že to co drží v ruce není jen tak obyčejná soška. Ale pro teď zatím mlčel.

"Neboj, je pečlivě uklizený... Ale chtěl jsem tě požádat," usmál se Indiana a pokročil k němu, "abys byl svědkem historické chvíle. Víš proč jsem Makateu hledal? Nejen proto, že je to bezesporu zajímavá řezbářská práce, ale hlavně," cosi cvaklo, jak bohyni zakroutil hlavou, "pro tohle!" Oči mu zasvítily. "Nejvzácnější čaj na světě!"

Thomas nevěřícně sledoval, jak Indy odsypává trochu černého prášku, který se objevil ve speciálním otvoru v sošce, do připraveného hrníčku a zalévá vřelou vodou (Kde ji proboha vzal?!).

"Indy," pokusil se ho zastavit, ale bylo pozdě. Archeolog už měl celý obsah v sobě. Mladík kousek ustoupil, když se v Indyho očích zableskl zvláštní lesk. "Ehm, mám takový pocit, že to nebyl čaj, Indy," zamumlal a sáhl na kliku, aby se z knihovny ztratil.

Nápoj v Makatee totiž opravdu nebyl čaj, nýbrž velice silné afrodiziakum, které používali muži z kmene, kterému sošku ukradl. Jak jinak by mohl mít jeho náčelník pětileté dítě ve svých sedmdesáti letech?

Jenže tentokrát měl profesor Jones mylné informace, takže se domníval, že je to nápoj, z druhu rostliny, která vymřela zhruba před dvaceti lety a byla jediná šance na ochutnání takového čaje. Doufat, že je v Makatee. Nebyl... Ovšem, v tuhle chvíli to nějak pozbylo důležitosti. Indianův pohled se ještě malinko změnil.

"Ty už odcházíš, Thomasi?" zašeptal náhle, ačkoliv předtím mluvil nahlas.

Ztuhl. "No měl bych se jít obléct," zamumlal a v krku měl náhle sucho. Sakra, já ani nepotřebuju ten zatracenej nápoj z Makatey!, pomyslel si sám pro sebe, když cítil jak se jeho těla zmocňuje touha.

"Proč používat něco tak nicotného, jako je oblečení?" zeptal se medově profesor Jones, který náhle pocítil vůči tomu mladíkovi naprosto neuvěřitelný chtíč a Thomas měl tak jedinečnou možnost studovat, jak se chová jindy docela upjatý a nesmělý archeolog, když někoho opravdu chce do postele.

"Ale-ale," vykoktal. K něčemu víc se nedostal, protože jeho protesty byly utlumeny, Indianovými rty. Ani na okamžik nepomyslel na to, že by se měl bránit. Spíše naopak. S naprostou lehkostí pootevřel ústa a nechal se hýčkat jeho dobyvačným jazykem. Obtočil mu ruce kolem ramen a přitiskl se k němu. Ani se nepozastavil nad tím, že ručník, který měl kolem boků, už tam dávno není a Indyho ruka se pohybuje nebezpečně blízko jeho citlivého mužství. Indiana ho vzal kolem pasu a zdvihl.

"Nikam," zašeptal mu přitom do ucha a políbil ho na kůžičku těsně pod ním. Potom se pomalu přemístili ke stolu, kam ho posadil. "Jsi sladký, Thomasi," zašeptal, když si ho prohlížel, a přejel mu ukazováčkem po rtech. A potom zamířil níž.

Lehce se zachvěl, když ho posadil na stůl, který byl studený. A pak se chvět nepřestal, protože Indyho ruce začaly bloudit po jeho těle. Ve chvíli, kdy si archeolog klekl mezi jeho nohy a Thomase ovanul jeho horký dech, uvědomil si, že je to opravdu vážné. A že on nechce, aby přestal. Zasténal, když se Indianovy rty dotkly jeho vzrušeného mužství. Vzápětí mu vjel rukou do vlasů, druhou se opřel o stůl a mírně pohnul boky, aby naznačil, že chce víc. Mnohem víc.

"Indy," vydechl vzrušeně. Indianova ruka se mu pevně otočila kolem zápěstí a odtáhla je od jeho vlasů.

"Buď hodný," zašeptal mu profesor, když viděl ten žádostivý a ublížený pohled. Přitiskl mu ruku k boku a zároveň si ho posunul ještě kousek níže. A potom... Zlíbal jemnou kůži na jeho nohou, od kyčlí až ke kolenům, nevynechal ani vnitřní stranu stehen a naprosto ignoroval, kam se ho Thomas snaží nasměrovat. Jen pomalu sál, olizoval a ochutnával každý kousek jeho kůže, která začínala být mírně slaná.

"Prosím," vydechl, protože už nedokázal snést to sladké mučení. Pak si uvědomil jednu zásadní věc. "Jsi oblečný, Indy," pronesl a zadíval se na něj.

"Ticho!" šlehl vzduchem příkaz jako bič a za pár vteřin nato, Thomase jakékoliv námitky přešly. To totiž Indiana sklonil hlavu a... Velice pomalu ho olízl.

"Co takhle se přesunout někam do pohodlí?" zasténal Thomas, když ucítil, jak se kolem jeho penisu obemkla horká ústa.

„Do pohodlí říkáš?“

Thomas byl donucen hlasitě polknout, když se profesorovi díval do tváře. A náhle se mu všechny myšlenky nějak rozutekly a na pár hodin nebyl schopen je sehnat dohromady. Přesněji od chvíle, kdy ho Indy zdvihl a odnesl do ložnice…

* * *

Ponořil nos do jeho vlasů a blaženě nasál jejich vůni. Thomasovo tělo hřálo, jako kočičí kožíšek a jeho černovlasý milenec spokojeně oddechoval. Profesor si ho přitáhl blíž… To bylo úžasné, blesklo mu najednou myslí. Naprosto úžasné. Přejel dlaní po křivce Thomasových zad a pohladil ho po noze, kterou měl přehozenou přes jeho klín.

„Báječné,“ zašeptal mu potom do ucha a políbil ho na tvář. Thomasův černý pohled proťal pološero, které v pokoji panovalo. Mladík se usmál. „Vážně báječné,“ zopakoval Indiana, hladíc ho po paži a po rameni.

Díval se do jeho hnědých očí, které vyjadřovaly právě to samé, co řekl. Měl pravdu, opravdu to bylo báječné. Ale nějak neměl náladu to říkat na hlas. Přišlo mu, že slova jsou zbytečná. Velice zbytečná.

Uvědomil si, že stačilo málo a on by ho ztratil. Stačilo, aby tam v té poušti, v té pustině, prchající přisluhovači jeho otce nenechali toho jediného velblouda.

Vyklopýtal i s Indym, kterého podepíral ramenem napůl v bezvědomí, ven a rozhlédl se kolem. Na okamžik musel přivřít oči před tím oslnivým sluncem, které ho uhodilo do očí. Kde je Rouno mu v tu chvíli bylo naprosto jedno. Nejdůležitější bylo dostat se k tomu jedinému zvířeti, které zabíralo jeho zorné pole.

Jediné co si pamatoval jasně, byla chvíle, kdy se snažil dostat Indyho na velblouda. Šlo to těžce, ale nakonec to dokázal. Pak se vyhoupl za ním, zvíře trochu skučelo, ale poslušně vyrazilo vpřed.

A pak už má vše v mlze. Pamatuje si, jak se probudil a zjistil, že jsou v nějakém voze nějaké kolony. Bylo mu to jedno, nejdůležitější byla věta, kterou si dokázal přeložit. „Váš přítel bude v pořádku.“ V tu chvíli už mu bylo skutečně všechno jedno a vyčerpaně zavřel oči.

Potřeboval spát.

A pak nemocnice. Hnusná, studená nemocnice a Indy na té odporně bílé posteli. Lékařova slova o zázraku… V té chvíli věděl jedno, Indy doopravdy bude žít, Rouno ho zachránilo. Po průstřelu nezůstala ani jizva.

Indiana ho znovu políbil. Jemně a něžně, bez té předchozí žádostivé náruživosti, se kterou ho hodil na tuhle postel a pomiloval tak, že Thomas netušil, čí je. Tentokrát to bylo jenom lehké pohlazení jeho rtů.

„Spi,“ přikázal mu potom tiše.

Cosi zabručel a zavrtal se mu hlouběji do náruče. Byl rád, že všechno nakonec dopadlo tak jak dopadlo. „Jsi moc fajn,“ zamumlal ještě. Nějak mu nepřešlo přes rty to, co by mu ve skutečnosti rád řekl. Připadalo mu to neskutečné, že může něco cítit k muži. Ale bylo tomu tak a on toho nelitoval. Ani v nejmenším. Protože ani nemohl. Jen díky profesorovi Jonesovi si ponechal zdravý rozum. Jen díky němu měl pocit, že se vzpamatuje ze smrti Kerstlin.

„Však ty taky,“ odtušil profesor a zavřel oči. Ještě si jenom pomyslel, že archeologové byli vždycky až moc benevolentní. Pohled do minulosti, tak tomu říkával. Když se potom člověk ocitl v realitě, řídil se už heslem: žiješ jen jednou, urvi si, co můžeš.

Když usínal, už ho pomalu, nevědomky, přecházela ta euforie, která se ho zmocnila, jen se napil čaje z Makatey. Kdyby zůstal ještě chvíli vzhůru, asi by ho i přepadly výčitky. Jenže usnul, jako když ho do vody hodí. S myšlenkou, že se Thomase chce na něco zeptat… Ještě kdyby si tak vzpomněl na co.

* * *

Procházel chodbou univerzity a vesele se usmíval. Vydal se za Indym a zjistil, že profesor Jones má zrovna přednášku. Jeho velice milý a ochotný kolega mu řekl, jak učebnu najde. Konečně došel ke dveřím číslo 24 a zastavil se. Okénkem, které bylo v každých dveřích se podíval dovnitř.

Mimoděk se jeho úsměv ještě rozšířil, když spatřil Indyho jak cosi horečnatě píše na tabuli. Přečetl si co a málem dostal infarkt. Zlaté rouno a pověsti o něm. Přestal viset očima na Indym a  podíval se po jeho studentech. Převážně to byly dívky, které na něm doslova visely očima. Tedy ne na něm, na jeho nádherně vypracovaném zadku.

Jedna dokonce měla na očních víčkách napsáno miluji tě. To už na něj bylo trochu moc a otočil se zpět k Indymu a vyčkával, kdy si ho vážený profesor všimne. U srdce ho hřála představa, že ač má tolik obdivovatelek, on jediný si může říct, že je jeho.

V tu chvíli se také profesor otočil a věnoval mu typicky nakřivo posazený úsměv Henryho „Indiany“ Jonese. Dokonce mu pokynul, aby šel dál. Thomas otevřel dveře, zrovna ve chvíli, kdy začal hovořit.

„Jak už jsem se vám tu snažil napovědět,“ ukázal na tabuli, „dnešní přednáškou zabrousíme tak trochu do mýtů a legend o Zlatém rounu. Bájný magický artefakt, který dával nesmrtelnost, moc a slávu… A taky prokletý krví těch, co pro něj položili život, zabíjel. Mimochodem, tímto bych zde rád přivítal svého kolegu a přítele, Thomase Christophera Mavericka O’Leeryho, který mě doprovázel na poslední výpravě. Na výpravě za Zlatým rounem!“ Na chvilku se odmlčel a pak se pousmál. „A velmi, velmi mi pomohl…“ dodal tiše.

Thomas cítil, jak mu do tváře stoupá zrádná červeň. „Ehm… Zdravím,“ zamumlal a trochu se ošil. „Řekl bych, že váš pan profesor trochu přeceňuje mou zásluhu na celé té výpravě,“ prohodil.

„Já si naopak myslím, že jsem vaši zásluhu dostatečně nedocenil,“ odtušil Indiana mile a poklepal na místo vedle sebe. „Mohu prosit, pane kolego?“

Usadil se na místo, kam Indy ukazoval a zaposlouchal se do jeho výkladu. Udivilo ho s jakým zápalem to vyprávěl. A jak skvěle ho dokázal vrátit zpět v čase. I když vynechal pár detailů, jako například, že mezitím Thomasovi zemřela sestra a že zastřelil vlastního otce.

A taky vynechal detail, ohledně jejich návratu a svého požití nejvzácnějšího čaje a afrodisiaka v jednom. To už se Thomas musel usmát. V jeho vyprávění, prokládaném popisem, jak se vlastně dobral k celé pravdě, nacházel jakousi útěchu. Už to tolik nebolelo…

Po chvíli probírání se minulostí náhle Indy přestal mluvit. Zřejmě čekal co na to žáci. Pár se jich ozvalo a většinou to bylo spíš „To není možný.“

„To vám nevěříme, profesore.“ Thomas se postavil a usmál se na Indyho.

„Mohu vám potvrdit, že se to všechno opravdu stalo, protože jsem byl přímo u toho. A teď pokud mě omluvíte,“ prohodil a odešel z místnosti.

Indiana, a s ním celá posluchárna, se po něm překvapeně podíval. Ale potom jen omluvně pokrčil rameny. Tu přednášku musel dokončit, nebo ji alespoň dotáhnout do tři čtvrtiny času. Což taky udělal. Dvacet minut před koncem hodiny všechny propustil, zodpověděl pár dotazů, sbalil si věci a potom rychle zamířil k sobě do kabinetu.

K jeho překvapení tam ale Thomas nebyl.

Indiana na nic nečekal a okamžitě vyrazil domů. A v duchu se modlil, aby Thomas byl právě tam. Protože kdyby ne, opravdu ho nenapadlo jediné místo, kde by ho měl hledat. A uvědomil si, jak málo ho vlastně zná…

Thomas přecházel v pokoji jako tygr v kleci. Proč jel k Indymu? Má přeci svůj vlastní byt. Mohl jet tam. Jenže bylo tak nějak samozřejmé, že byl tady. Jen doufal, že za pár měsíců nezačne vařit teplé večeře a nahřívat mu papuče. Sám nad sebou zavrtěl hlavou.

Asi by měl jít domů. Skoro se mu to i povedlo, kdyby ve dveřích nenarazil do Indyho.

„Někam jdete, pane kolego?“ optal se ho s tím pokřiveným úsměvem. Ale oči se neusmívaly, byly podivně zachmuřené a zdály se mu mnohem tmavší, než kdy předtím. Ani když se na něj díval a v pohledu měl chtíč, nebyly tak tmavé… Indiana k němu přistoupil a přitáhl si ho za rameno, aby byl Thomas nucen se mu podívat do očí.

„Co se stalo?“ zeptal se pak profesor tiše. Smutně. „Něco jsem řekl špatně? Něco jsem ti udělal? Je to kvůli včerejšku? Proč jsi odešel, Thomasi?“

Zavtěl hlavou. „Nic se nestalo a nic jsi neřekl. A není to kvůli včerejšku. Včerejšek byl… byl…,“ odmlčel se protože nedokázal najít správné slovo. Jak jinak říct dokonalý, když to slovo to nevystihuje? Nevěděl, byl v koncích. Útroby se mu sevřely touhou a ještě něčím jiným. Něčím, co by nazval… Láskou?

„Já…,“ zhluboka se nadechl. Nevěděl, jestli to říct. Nechtěl to říct. Bál se jako nikdy předtím. Co když to pro Indyho nic neznamenalo? Nic co se mezi nimi stalo předtím? Co když včera byl jen pod vlivem Makatey? Tolik otázek a žádná odpověď. A tak jen zmateně stál a hleděl mu do očí.

„Copak?“ zeptal se ho Indiana, neméně zmaten než on. Potom se sklonil a jemně mu hrábl do vlasů. „Nechci, abys odešel,“ zaslechl Thomas, jako z velké dálky jeho hlas. „Dokud mi nevysvětlíš, jak to, že jsi věděl, co je doopravdy zač ten čaj v Makatee.“ Indiana se usmíval, trochu poťouchle, trochu smutně a dál Thomase jemně hladil ve vlasech i po krku a na jemné kůži za uchem. „Hm?“

„Říkal jsem ti, že jsem v tom kmeni s otcem, kdysi dávno byl. Řekl mi to náčelník. věděl jsem to jen já. Proč myslíš, že měl náčelník tolik dětí? Pravidelně si totiž dával čajík z Makatey,“ pronesl a snažil se nevnímat svíravý pocit, který se ho zmocnil. Řekl, že ho nenechá odejít, dokud se to nedoví. Znamená to, že teď prostě může jít? Že na to prostě zapomenou?

„Můžu jít?“ optal se přiškrceně a doufal, že to nebylo tak poznat. Náhle toužil být z jeho vlivu. Možná, že si udělá výlet na nějaké vykopávky, kde ho nikdo nebude hledat. Jenže hned další Indianova věta zmařila jeho plány.

„Ne,“ odpověděl profesor prostě a ovinul kolem něj ruku. „Sice jsem řekl, že tě nechám jít, ale to neznamená, že to taky chci…“ Projel mu vlasy nad čelem. „Já tě nechci nechat jít, Thomasi. Zachránil jsi mi život.“

„Ale já nechci zůstat jen pro to, že jsi mi vděčný za život. Krom toho ty jsi mi ho zachránil vícekrát. Tvůj dluh je smazán,“ pronesl a chtěl kolem něj projít. Ocelový stisk na paži mu to nedovolil.

„Thomasi, krucinál,“ zašeptal profesor a znovu si ho přitáhl. „Nechci tě nechat jít, jenom proto, že ti vděčím za život. Nechci tě nechat jít pro spoustu dalších důvodů. A s tou Makateou… Bože, měl bych ti být vděčný, že jsi mi to neřekl. Jinak bych… Krucinál v životě bych se neodvážil na tebe sáhnout, Thomasi. Tyhle věci mi nikdy nešly… Já… Zůstaň, Thomasi, prosím, zůstaň. Já tě…“ Odmlčel se, protože ho umlčela nejspolehlivější věc na světě, která k tomuto účelu slouží už stovky let. Polibek, který mu na rty vtiskl Thomas.

„Neříkej to,“ zašeptal mu do rtů a lehce ho hladil jazykem po spodním rtu. „Jestli chceš, abych zůstal, zůstanu. Protože je to to jediné, co chci udělat. A co se týče Makatey. Jsem taky rád, že se z ní napil. Pak bych totiž nezažil tak úžasnou noc jako včera.“

„Můžu tě ujistit, že to rozhodně nebyla poslední noc,“ zašeptal Indy. „Chci s tebou ještě zažít spoustu takových nocí… I když nevím, jestli mi to bez toho čaje půjde tak dobře,“ zasmál se tiše a pohladil ho po nose. „Chovám se jako pitomec, viď? Vidět teď slavného Indianu Jonese moji studenti, skácí se smíchy.“

„Mám takový pocit, že oba máme dost času na to, abychom to důkladně prozkoumali, jak moc ti to půjde. A kdyby náhodou ne, pořád máme Makateu v zásobě,“ zasmál se, když ho Indy popadl do náruče se zavrčením: „Já ti dám Makateu,“ vášnivě ho políbil a o něco později se stejnou vášní hodil na postel a pomiloval.

Schoulil se mu do náruče a políbil ho na nahé rameno. „Ale nemysli si, že ti teď budu vařit teplé večeře a nahřejvat ti papuče,“ zamumlal a spokojeně se s doprovodem Indyho smíchu propadl do snu.